Filharmonie Brno - pocta Janáčkovi a ostatním

Program předposledního večera letošního festivalu Janáček Brno se ve své dramaturgii zaměřil čistě na hudbu 20. století. Poměrně nabitý, možná až přesycený koncert uvedla v rámci festivalu Filharmonie Brno v jí známém prostředí Stadionu na Kounicově ulici. Orchestr a Český akademický sbor dirigoval Štefan Veselka.

Dramaturgickým záměrem tohoto večera bylo připomenout klíčové roky s „osmičkami“ na konci – 1918, 1938 a 1968. Uvedená díla se svým způsobem k událostem vyjadřují, ale místo bezmoci nabízejí jakousi naději a víru. Nejen ta je však ve skladbách patrna, zaslechnout můžeme i rozhořčení z tehdejších politických situací.

Koncert byl orámován díly Leoše Janáčka. V úvodu zazněla symfonická báseň Balada blanická, která vznikla jen rok po skončení první světové války. Tento nádech doznívajících událostí spolu s národním charakterem je zde zřetelný. Chaotický a nepřehledný orchestrální podklad pod klarinetovým sólem by mohl charakterizovat myšlenkovou rozrušenost a zmatek z uplynulých událostí a závěr v mohutném a působivém forte jakési duševní vítězství nad těmito událostmi.

Následující skladba Jana Nováka Ignis pro Ioanne Palach byla posunem k modernosti a disharmonii. Vznikla totiž o celých padesát let později, v roce 1969, jako okamžitá reakce skladatele v emigraci na upálení Jana Palacha. Latinský text, který napsal sám Novák, byl precizně a srozumitelně zazpíván Českým akademickým sborem (sbormistr Michal Vajda), stejně jako byla celá skladba po pěvecké stránce přednesena jistě a vyrovnaně ve svém zvuku. Harmonické sborové pasáže podložené disonancemi v orchestru střídaly vokální části s velmi malým intervalovým rozptylem, což zvyšovalo účinek dramatičnosti, stejně jako důmyslná práce s dynamikou, zejména v mužské části sboru.

Hudební atmosféru a tah večera narušila následující, snad 15 minut dlouhá přestavba pódia. Bohužel byla nevyhnutelná, protože by se při jakémkoliv pořadí skladeb musela alespoň jednou provést. Poslední skladbou před pauzou byl totiž Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů, který vyžadoval neobvyklé rozestavění jednotlivých sekcí. Byla to škoda, jelikož čas během přestavby nebyl jakkoliv jinak využitý a divákům nezbývalo než sedět a čekat, a přitom pozorovat tři technické pracovníky filharmonie, kteří místy vypadali, že si neví rady. Po této nečekané pauze však byl pro diváky odměnou právě Martinů koncert jako rytmický a dramatický vrchol první poloviny. Členové dvou smyčcových orchestrů seděli zrcadlově, nejblíže k publiku tedy na obou stranách byly první housle. Dirigent po příchodu podal ruku koncertním mistrům na obě strany, což skoro mohlo působit jako jakýsi souboj dvou orchestrů proti sobě. K žádnému klání však pochopitelně nedošlo, orchestry naopak hrály po většinu času současně, dokonce i rytmicky shodně. Jen v některých pasážích si vzájemně odpovídaly. Dílo vzniklo za skladatelova pobytu na švýcarském venkově jako reakce na mnichovskou dohodu. Od samého začátku první ze tří vět měla skladba rázný charakter, který se mísil s bouřlivostí, napětím a nejistotou (ne však v provedení). Disharmonické a technicky náročné části byly zvládnuté s přehledem a také místy sólový klavír v celkové stavbě skladby vhodně vynikl.

Druhou půlku koncertu zahájil ne zcela často hraný Miloslav Kabeláč a jeho Mysterium času. Název díla je zcela výstižný, mlhavost a tajemnost hudbě vévodila po celou dobu. Napomáhala tomu také nepřehledná organizace skladby, náročná jak po hráčské, tak poslechové stránce. Stavbu celé symfonické skladby však autor promyslel dobře a vystavěl ji na půdorysu obloukové formy, která je zřetelná. Od začínajícího fagotu přebraly piano housle a celý orchestr ohromnou gradací dospěl až k mohutnému vrcholu ve forte, ze kterého v závěru zvuk nástrojů zeslábl až zcela do ztracena.

Bezesporu nejvýznamnějším dílem večera a také jeho závěrem byla Janáčkova symfonická báseň Taras Bulba. Jako skladba napsaná podle textu N. V. Gogola během první světové války má odpovídající dramatický až expresivní ráz, kterým celý večer vyvrcholil. Janáček si zde vyhrál s proměnou témat, hned to úvodní přebírají sólové housle po anglickém rohu, a i v dalším průběhu skladby se jiné téma prolíná všemi smyčcovými sekcemi. Nevšednost kompozici dodává velká úloha zvonů a také varhan, zde nejspíš zastoupených pozitivem. Napětí se místy zcela nečekaně prolíná s ryze českým lidovým nádechem.

Filharmonie předvedla spolehlivý výkon, na kterém se velkou měrou podílel také Štefan Veselka svým jistým a pevným vedením. Velkou škodou byla na poměry tělesa relativně nízká účast publika, kterou nejspíš zapříčinila nízká propagace ze strany festivalu. Kdyby tento koncert zazněl v rámci některého z filharmonických abonmá, bezpochybně by orchestr neměl problém naplnit sál na dvou koncertech po sobě. K ideálnosti večera by také dopomohla dramaturgická úprava programu, protože vzhledem k náročnosti skladeb, jejich počtu a délce byl koncert na hranici přijatelnosti, aniž by se z dojmů diváků vytratil příjemný a estetický prožitek.