Folklorismus v Brně jubiloval

Víkendové večery 12. a 13. října se staly příhodnými pro příznivce jevištního ztvárnění lidových písní a tanců. V Brně totiž oslavovaly hned dva zde působící soubory s nastíněným zaměřením. Zatímco Vysokoškolský soubor lidových písní a tanců Poľana uvedením slavnostního pořadu připomínal kulaté 70. výročí založení souboru, Vojenský umělecký soubor Ondráš si připravil premiéru celosouborového pořadu, kterou završil po celý rok probíhající oslavy 65 let existence souboru.

Poľana si pro svou sobotní slavnost vybrala prostory Sono Centra. V rámci večera byly uvedeny dva samostatné bloky, přičemž první z nich se nesl ve znamení reminiscencí na umělecké směřování souboru během celých sedmdesáti let. Současné vedení souboru při této příležitosti přizvalo řadu bývalých muzikantů, tanečníků a zpěvaček, aby společně s videoprojekcí dali zavzpomínat na často velmi vzdálené období. První éru měl reprezentovat samotný zakladatel souboru Milan Križo, jehož zdravotní indispozice mu však v účasti zabránila. Se vší pokorou a osobitou interpretací ho však ve zpěvu melodií z Podpoľaní nahradil bývalý kontráš souborové ľudové hudby a zpěvák Tomáš Koláček. Postupně se pak na pódiu vystřídaly tři generace souborových tanečníků a hudebníků, které vždy v uvolněné a choreograficky nenásilně stylizované podobě připomněli písně a tance, které je provázely během jejich působení v Poľaně. Nejvíce rezonujícím se pak jevilo vystoupení ženského sboru, kdy na dvacet zpěvaček na pódiu ukázalo kouzlo písní zvaných trávnice. Ty jsou založeny na principu echa, případně sólového předzpěvu s vícehlasou responzí, což ve zmíněném počtu zpěvaček a při vhodném nazvučení sálu vyznělo působivě a efektně.

Barbora Břečková

Druhá polovina již patřila standardnímu celovečernímu programu současné Poľany. Celkově deset hudebních nebo hudebně-tanečních čísel, na kterých se podílela řada choreografů v čele s vedoucí souboru Petrou Vaňkovou, bylo postupně protkáváno dalšími, často velmi osobními audiovizuálními záznamy ze zájezdů nebo zkoušek. Některé z choreografií se díky temperamentu slovenského folkloru vyznačovaly repetitivním, leč uvolněným charakterem, kdy více než desetiminutová čísla byla střídána krátkými sborovými nebo čistě instrumentálními vstupy. Právě ľudová hudba svým vstupem Bodrogközi muszika věrně vystihla muzikalitu romských a maďarských hudebníků. V dalších vstupech, vycházejících převážně z autenticity tradičních slovenských regionů Abova, Zemplína nebo Horehroní, byla podtrhnuta neoficiální atmosféra večera, připomínající besedu u cimbálu s početným publikem. Již nastíněné uvolněnosti programu však místy škodila nekoordinovanost osvětlovačů, jejichž místy pochybné úkony ubíraly na uměleckém dojmu. Po zaslouženém potlesku byli diváci při ryze neformálním závěru, obohaceném o celosouborovou děkovačku v podobě pro těleso ikonické písně Poľana, Poľana, pozváni na Slovenskou tancovačku, která bezprostředně následovala v Kulturním centru Babylon.

Zcela jiný přístup ke zpracování folkloru pak prezentuje jediné profesionální těleso svého druhu u nás – Ondráš. Pojetí pořadu „kRok za kRokem“, jenž ztvárňuje průběh lidského života a bytí, navíc představuje krajní rovinu a pro konzervativnějšího diváka nejspíše nadmíru umělecké pojetí lidové písně a tance. Hudba a texty písní jsou autorskou tvorbou jazzově orientovaného multiinstrumentalisty Jiřího Slavíka, který se při vytváření díla nechal folklorem „pouze“ inspirovat. Pod režijním dohledem Alžběty Burianové se pak na desíti jednáních podílel stejný počet choreografů, jejichž primární umělecká činnost propojuje klasický tanec, step nebo i balet. Již při nedělním pročítání programu tak muselo být všem jasné, že spíše než na folklor přišli do Janáčkova divadla na divadelní inscenaci s benefičním přesahem. Vojenský přívlastek v názvu souboru byl na místě doložen na minutu přesným zahájením, jež se neslo ve znamení děkovných projevů zástupců Ministerstva kultury, Jihomoravského kraje nebo samotného Ondráše. Drobným překvapením pro přítomné byl křest nově vydaného profilového CD souborového orchestru lidových nástrojů.

Jiří Lubojacký

Jiří Slavík nebyl v ten večer pouze autorem hudby a textů, ale rovněž výkonným interpretem, kdy stanul v čele orchestru lidových nástrojů jako dirigent a primáš. Úvod celého pořadu pak patřil několika členkám dívčího pěveckého sboru. Vyznění tohoto čísla všechny přítomné utvrdilo v alternativním přístupu umělců podílejících se na vzniku pořadu. Postupné přidávání melodických linek v homofonním sborovém čísle představilo pro folklor nezvyklé vedení hlasů, plynoucí v harmonie klasické hudby 19. a především 20. století. Tou se vyznačovala i následující čísla, v nichž mohl posluchač postřehnout nenápadnou inspiraci třeba smetanovským romantismem nebo janáčkovským či bartókovským komplexním neofolklorismem. Slavík nešetřil ani užitím různých výrazových prostředků, v orchestrálních pasážích tudíž nešlo přeslechnout oscilující dynamiku, nástiny polyrytmiky, flažolety nebo gradující až mystická tremola. Veškeré tyto vlivy a prostředky pak vhodně doplňovaly taneční dění na jevišti se střídmou a účelnou scénografií. Od klidného a rozvážného prvního obrazu Zrození se tanečníci postupně přesunuli až ke čtvrtému jednání s názvem Chtění, kde byla vyloženě scénická a hravá choreografie nahrazena mužským sólovým tancem, vycházejícím z tanečních prvků z východního Slovenska či Maďarska. V dalších číslech pak nešlo nepostřehnout inspiraci párovými tanci z moravsko-slovenského pomezí, Kopanic, Dolňácka nebo Horňácka. Z posledního jmenovaného regionu pak vycházelo rovněž ztvárnění většiny kostýmů, kterými nebyly tradiční kroje, nýbrž jim podobné, zbytečně nepřezdobené oděvy. Attacca návaznost jednotlivých obrazů pak zajistila souvislý a funkční průběh celého večera. Ten byl mezi pátým a šestým obrazem, tedy mezi Námluvami a Milostným, přerušen krátkou přestávkou, po níž „dospělá“ etapa lidského života postupně a pozvolně přes katarzní část v Manželství gradovala ke šťastnému konci, tedy Smíření. Umný návrat motivů z úvodu pořadu předznamenal úplný závěr večera a oprávněný aplaus vestoje.

Absolutní vyprodání obou jubilejních pořadů doložilo zájem o činnost obou souborů a jejich oblíbenost mezi diváky. Třebaže není úplně možné srovnávat zcela kontrastní umělecké přístupy Poľany a Ondráše, návštěvník obou představení se jistě nemohl ubránit vzájemné komparaci. Někomu vyhovovalo autentičtější, méně formální pojetí souboru specializujícího se na udržování slovenského tanečního a hudebního folkloru v Brně, jiní zase nadšeně kvitovali výpravou náročný pořad, který Ondráš připravil ve spolupráci s umělci z nejrůznějších odvětví a vytvořil tak ucelené, svébytné a v rámci folklorismu jedinečné dílo, jež by zajisté našlo místo na programech mnoha tuzemských divadelních domů. Nelze tedy pochybovat o tom, že kdo zavítal na výroční večery Ondráše a Poľany, ten po konci víkendu zůstal plný dojmů a inspirace z možných přístupů ke zpracování lidového materiálu, ať už tanečního nebo hudebního.

Jiří Lubojacký