Fragment v prostoru - prostor fragmentem

březen 2012 Janis Prášilů Kritiky 2012

Po pravé straně v prvním patře Domu umění se otevírá pohled na Zitkovy modro-stříbrné lineární ornamenty, které si divoce přivlastňují obdélníkové plochy desek a dynamizují prostor výstavní haly, jenž je prodloužen do levého traktu prostřední místností. Oranžové liány se vymykají původnímu rámu a dvojrozměrné rovině a rozbíhají se do nespoutané trojrozměrnosti. Sahají od podlahy až ke stropu, prosvětlují prostor a oživují asketickou barevnost Hayekových černobílých kompozic, které v navazujících místnostech spoutávají linie do popisných ploch, vymezených tvary přírodních objektů. Neomezená energie dostává řád, je uzavřena do formy a získává konkrétní význam. Označuje prostor, vyjímá ho z kontextu a přeměňuje ho na část vlastní abstraktní struktury.

Otto Zitko barevnými čárami na stěnách kopíruje vlastní extrovertní rozmáchlá gesta a vytváří vesmír chaosu, energie a dočasnosti, která vyplývá z krátkodobého charakteru maleb na jedno použití, jejichž životnost skončí společně s výstavou. Barva bude seškrabána ze stěn a setřena ze skleněných desek, které se stanou podkladem pro další díla. Zatímco modré linie si přivlastňují pouze stěny, oranžové struktury vytváří plastický prostor, do kterého uzavírají diváka jako do pasti. Ocitáme se uvnitř kompozice, do níž jsme nevědomky vtaženi.

Pavel Hayek naopak uchopuje hmotnou podstatu přírodních objektů, vyděluje z nich dílčí vizuální vlastnosti. Těží z přirozeného tvaru ovoce či obrysu kmene stromů a sestavuje z nich plošné kompozice, které stojí napůl mezi mimezí a abstraktní malbou. Postihuje fázi zobrazení, ve které objekt ztrácí původní význam a stává se esteticky autonomním a symbolickým. Reprezentuje proces rozkladu hmotného světa za účelem odhalení vnitřní podstaty zobrazeného. Zmnožování stejného motivu, ze kterého je sestavena na první pohled monotónní struktura, vede k falešnému dojmu sériovosti. Při bližším pohledu však zjistíme, že princip fotogramu Hayek pouze simuluje malířskou technikou. To, co se jeví jako kopie a produkt masové výroby, je výsledkem pedantické práce s detailem, ulpívání na jedinečnosti každého fragmentu struktury.

Díla obou autorů pracují s iluzionizmem, lineárností, abstrakcí, fragmentarizací a komunikují v prostoru. Hayek se zabývá dvojrozměrnou malbou, která nabádá k pohledu zblízka a pohlcuje detailem. Zdůraňuje fragment v prostoru. Zitko začleňuje diváka do trojrozměrné kompozice. Z prostoru vytváří zlomek většího tušeného univerzálního celku. Inspirativní koncepce výstavy nabízí pohled na dvě strany reality propojením konkrétních živých struktur a abstraktní metafyziky. Výsledkem je tak aktivní recepce, která vedle kontemplace nad estetickou působivostí děl vede k myšlenkové reflexi, objevování nového komparací dvou odlišných názorů.