Kdo by hledal dirigenta v dnešním slova smyslu, nenašel by ho. Ten, kdo už někdy slyšel nebo četl o způsobech fungování barokního orchestru či šlechtických kapel, by věděl, že hledanou osobu může najít u cembala. I Ondřej Macek svůj soubor Hof-Musici řídí právě odsud tak, aby se zároveň mohl věnovat hře generálbasu. Dobově osvědčená praxe totiž praví, že každý hudebník v kapele ví, co má dělat, takže dirigenta vlastně nepotřebuje.
Prohloupil ten, kdo si hned na začátku neobstaral program, resp. zrcadlový překlad s tím, že se obejde i bez něj, a italština nepatří mezi jazyky jemu blízké. Takový účastník možná později svého rozhodnutí litoval, neboť mu unikal děj. A ten, který předtím nevěděl více než, že jde „do kostela na koncert“, nemusel dopadnout o mnoho lépe. Oratorium s textem nejvýznamnějšího italského básníka a libretisty 18. století Pietra Metastasia (1698-1782) patří sice ke skvostům pozdně barokní duchovní tvorby (o tom svědčí i zhudebnění téhož textu L. Leem a F. A. Míčou), avšak ne každý má to nadání mu přirozeně porozumět.
Námětem oratoria je nalezení Kristova hrobu
a nástrojů jeho umučení římskou císařovnou
Helenou kolem roku 326 v Jeruzalémě. Kromě
sv. Heleny a jeruzalémského biskupa Makaria, kteří
v oratoriu vystupují jako protagonisté někdejší
historické události, jsou dalšími postavami římský
prefekt Dracilianus a dva zástupci křesťanského
lidu – římská dívka Eudoxia a Palestinec Eustatius.
Čtveřice postav doprovázejících císařovnu při
nalezení Kříže nebyla zvolena náhodou.
Jeruzalémský biskup spolu s prefektem římské
provincie Judea jsou přítomni jako nejvyšší
zástupci církevní a světské moci, čímž dodávají
Helenině konání punc oficiální mise. Dvě roviny
v sobě ukrývají i zástupci prostého lidu: Římanka
Eudoxia jako křesťanka od narození představuje
ženský princip, citovost a horlivou víru, obrácený
Palestinec Eustatius oproti tomu stabilitu,
racionalitu a návaznost křesťanství na starozákonní
tradici. V postavě císařovny se potom spojují
ideální ctnosti křesťanského panovníka: zbožnost,
pokora a neochvějná víra.
Toto oratorium je vystavěno na kontrastech v textovém a dílem i hudebním odstínění rolí. V tomto podání bylo velkým kladem, že jedna část ihned navazovala na druhou, takže nedocházelo ke zbytečným prostojům (jako jsme zvyklí z jiných koncertů napříč žánry), což značně přispívalo k maximálnímu udržení pozornosti posluchačů.
Krásu italštiny si však z dnešních českých posluchačů opravdu vychutná asi jen málokdo, v opačném případě je třeba neustále sledovat český překlad, a tak méně vnímat hudební prožitek. Mnoho posluchačů tak vzdalo zápas s textem velmi záhy. Buď po zjištění, že děj nemá zdaleka takový spád, jaký očekávali, a stran je příliš mnoho, anebo byvše zmoženi mžouráním do papírů a vše prostupujícím chladem. (Posledně jmenovanou skutečnost značně zpříjemnilo vyhřívání lavic; interpreti si však takového komfortu užít nemohli.) Bylo by tedy snad lépe slevit ze „stylovosti“ a přidat na obrazovosti a obraznosti ve smyslu duchovních her či alespoň „náznakově“ formou barokní gestiky, společně s větším odhodláním do pěvecké práce s afekty. Takové změny kráse textu v ničem neuberou, zato mohou výrazně pomoci porozumění a oživení děje.
Zpěvákům sice bylo většinou rozumět, avšak deklamace nebyla srozumitelná vždy a u všech. Jak byly rozmanité postavy, tak rozmanité byly i hlasy - co do barvy, výslovnosti, výrazu i pěvecké úrovně. Rozpoznání jednotlivých rolí, potažmo hlasů ve sboru, a jejich melodických linií pak nebylo obtížné. Sbor sám byl pak milým překvapením, že i přes takto různorodé hlasové obsazení dokáže fungovat poměrně dobře a znít pěkně.
Nevýhody malého obsazení houslí, hrajících unisono, kdy je slyšet každý přehmat a intonační nepřesnost, se ukázaly jako reálné, nicméně odpustitelné, když jich bylo spíše pomálu. Vezmeme-li v úvahu i změnu vlhkosti, pokles teploty, a to, že se před přeladěním hrálo takřka hodinu v kuse, tak je výsledek vcelku pochopitelný. Kompoziční i dramaturgické zapojení chalumeau pak bylo zajímavým ozvláštňujícím počinem (podobně jako přidání tenorových houslí) k oživení druhé části skladby i publika, byť za cenu očekávání, zda jeho líbezná melodie, měkce proplouvající mezi jednotlivými akordy, nakonec dospěje ke zdárnému konci. Basso continuo k tomu všemu drželo pevný základ, prostřednictvím cembala s violoncelem, navrch bylo stvrzeno violonem a zjemněno zvukem theorby, a to zvláště v recitativech, kde theorba zaslouženého prostoru náležitě využila.
Interpretační výkon působil celkově dobře, bez porozumění textu a kontextu však oratorium muselo znít poněkud jednotvárně. Ten, kdo zná Caldaru důvěrněji, mohl být zklamán, protože určitě čekal něco více. Pro toho, který neočekával žádné zázraky, mohl být koncert hezkým zážitkem, a mohl odcházet vstříc večernímu městu, svlaženému deštěm, příjemně naladěn.
Psáno z Velikonočního festivalu duchovní hudby, úterý 15. dubna 2014
Pozn.: Některé faktografické informace byly čerpány z textu Jany Spáčilové v rámci programového katalogu VFDH 2014.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
