Hry o pokušení, opilosti temnotou, o nekonečné milosti, o Marii

Petra Švandová Kritiky 2015

Čtyři jednoaktové opery Bohuslava Martinů vznikající v čase neklidu a duchovní neutěšenosti meziválečné doby v sobě nesou lidovost, mariánskou úctu a zbožnost dobově až vpravdě okázalou. Velkolepou inscenaci Hry o Marii s sebou přivezl režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman z pražského Národního divadla a po osmdesáti letech se tak premiérou 27. března vrátila do Brna.

Jiří Heřman s úspěchem uvedl tutéž inscenaci před šesti lety v Národním divadle a se stejným tvůrčím týmem, stejnými kulisami, kostýmy i některými sólisty ji převezl do Brna a přetavil pro prostor Janáčkova divadla, snad i díky renomé jeho sboru. Ohromující jemnocit instrumentace Martinů s mohutností četných sborových partů je o to více umocněn umístěním zpěváků na vrchní balkóny hlediště. Jindy poklidně přihlížející divák je tak nyní vtažen přímo do středu dramatického kolosu a velké šedé kulisy, kterým hned z počátku prologu Panny moudré a panny pošetilé čelí, nezdůrazňují maličkost a beznaděj jen oněch neprozíravých panen.

Scéna, již navrhl Pavel Svoboda, využívá prostoru i do hloubky. Vévodí jí chladné úzké modrošedé prospekty, v průběhu děje odhalující i svou druhou a třetí stranu pro všechny čtyři části od příběhu pošetilých panen, zbloudilé Mariken z Nimègue, naděje z Narození Páně, kdy zadní vrata střídá ikona, až k návratu ztracené ovce, Sestry Paskaliny. V základu se prakticky nemění a její obrazovost dotváří světelná koncepce Daniela Tesaře. Ta prolamuje temnotu světlým dýmem, často se valícím z vrchního průzoru jako emblém věčné milosti. Kostýmy, pozemské bytí ilustrující prostotou a nadpozemskost zdobností, vytvořila Alexandra Grusková.

Režie Jiřího Heřmana vytrvale balancuje tak trochu na tenké hranici kýče a ideálu krásna, na hranici patosu a ostentativní zbožnosti. Celé to sdělení ale zůstává ve vznešenosti a úctě k tomu, co je skryto za racionální skutečností viditelného. S tím patosem, dobou vzniku kompozice v některých scénách stále ještě nutným, si poradil velmi vnímavě. Výpravně si pohrává s vypointovanou symbolikou jednoduchých předmětů i mnohoznačných znázornění, jako jsou svítící stoly, bílé plátno namísto narozeného Ježíška, hřeby, které po jeho spatření pověsí kovář na zeď naproti trnové koruny. Snad jen těch vytrvale sepjatých rukou bylo až přespříliš. Hojně využil i baletního souboru - choreografie Jiřího Kodeta nechává tanečníky dokreslovat samotný děj i vnitřní rozpolcenost postav, folklórní obrazovost, děsivou razanci ďábla.

Dílo samo klade míru náročnosti na všechny své složky a troufnout si na něj může jen divadlo s pevnou sborovou základnou. Páteční premiéra jen znova připomněla dávno znalé - kvalitu světové úrovně sboru Janáčkovy opery, který již padesát let obdivuhodně vede Josef Pančík. Sborové pasáže jsou zde složkou, na které dílo stojí a v horším případě by mohlo i padat, nebýt precizní práce dotažené takřka do bezchybnosti, promyšlené a citlivé dynamiky a neslité artikulace. Taktéž chvályhodně je třeba mluvit o Pěveckém sboru Masarykovy univerzity, na vysoké úrovni drženém sbormistrem Michalem Vajdou, který se společně s Dětským sborem Brno (pod vedením Valerie Maťašové) na inscenaci podílí pěvecky i herecky. Takto početnému sboru se podařilo prolomit i nevlídně hluchý prostor sálu Janáčkova divadla do skutečně masivního souzvuku.

Dějovou linii čtyř příběhů propojených dobrotou Panny Marie posouvá do hry vstupující i mlčky přihlížející vypravěč – Vůdce hry, jehož s hereckou přesvědčivostí a rétorikou přednesl Daniel Bambas. Alžběta Poláčková velmi působivě zdůraznila proměnu prostého děvčete v samolibostí posedlou Mariken. Dokázala z ní i velmi dobře přejít do hlasové lehkosti v závěrečném obrácení. Věrný byl její projev i v roli Marie v Narození Páně – v roli ve své podstatě nenápadné. Plným barytonem dominoval a pokoušel Ďábel Svatopluka Sema. Pavla Vykopalová ztvárnila velmi nenuceně sestru Paskalinu, Jana Hrochová v premiéře zastala hned několik rolí – Archanděla Gabriela, Matka Boží, kovářovu dceru i sestru Martu. Co do obsazení byly funkční i vedlejší role – vždy hlasově i herecky vynikající Petr Levíček nejen jako Maškaron, Jan Šťáva (kovář, obchodník s olejem), Igor Loškár (obchodník, Šenkýř), v tanečních rolích pak exceloval Martin Svobodník.

Všechna čest za hudební nastudování a řízení více než dvousethlavého tělesa patří Jakubovi Kleckerovi. Orchestr držel ve srozumitelném zvuku a do jaké míry akustika dovolila i elasticitě. Vystihl akcenty pokušení i jemné lyrické plochy vystihující dobrotu a odpuštění. Velmi ocenitelné byly po premiérový večer hlavně violoncella hned v úvodu prologu a též celá dechová sekce. Dirigentovi se podařilo nasazovat přesné nástupy všech tří sborů, které měl částečně i za sebou a vygradoval obrovský soubor do té katarze závěrečného Dona nobis pacem, u které se nedýchá.

Fotografie byly přvzaty z oficiálního webu NdB.

ABATTE, Carolyn a Roger PAKER. A history of opera. The last four hundert years. Allen Lane; Second Edition, 2015.
SPOUSTA, Vladimír. Hudebně-literární slovník: hudební díla inspirovaná slovesným uměním. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 270 s.