Inspirace… z tuby

Dana Komosná Kritiky 2015

Způsob, jakým postmoderna umožňuje uchopit dnešní realitu v artefaktech současného umění, je rozmanitý. Výstava Jiřího Sobotky Skoro retro probíhající v Muzeu města Brna na Špilberku od 25. 6. do 30. 8. 2015 zastupuje nový náhled na práci s „přebytečnými materiály“, jako jsou například zbylé obaly od použité drogerie. Tento motiv Sobotka zpracovává po svém a úspěšně jej zapracovává do figurativních prvků svých sochařských výtvorů. Na rozdíl od kreseb, jejichž konkrétnost zdaleka neposkytuje tak široký rámec pro případné asociace, představují sochy Jiřího Sobotky cestu jak nově přemýšlet nejen o spotřebních materiálech, recyklaci apod., ale také o tom, čím ve své podstatě lidé jsou v návaznosti na současnou tvář světa, který se podílí na vzniku a rozvoji jejich vnímání a myšlení.

Sobotka nastiňuje několik situací dotýkajících se člověka. Motiv duality, který se projevuje například v díle Double (1999) upozorňuje na význam páru, jehož důležitost se nevztahuje nutně jen na obuv, ale může evokovat úvahy související se zapojením jedince do společnosti a potřebou kontaktu. Dalším významným aspektem Sobotkovy tvorby se stala skupinovost projevující se třeba v rámci souboru Rouge (1997) nebo Vykřičníky (2013). Působí jednak jako vyzvednutí pospolitosti z hlediska vzniklé harmonie, ale také jako poselství o hodnotě vazeb mezi lidmi. Nejen jednolitou barvou, ale i sklonem některých děl získává Sobotkova tvorba nádech pokory, která působí o to sympatičtěji, že realitu zde prezentují neživé předměty. Exponát Klečící (2002) může být považován za projev podřízenosti hmoty, citlivosti a hloubce lidské mysli podílející se na činnostech jejího zpracování. Avšak v Sobotkově tvorbě se objevují i náznaky varování před pýchou a egoismem. Dílo Žena-láhev (1990) lze považovat za podnět k úvaze, co by nastalo, kdyby vyústěním ženské siluety bylo vskutku jen prázdné hrdlo láhve. Stejně tak Sobotka zjevuje divákům návaznost člověka na materiální základnu. V díle Z tuby (2005) autor vyjadřuje vázanost lidské bytosti na nástroje, na něž si postupem času zvykla.

Divák má možnost zhlédnout Sobotkovu práci se skelným cementem, polystyrénem, skelnou pryskyřicí, parafínem a dalšími tvarovatelnými látkami. Kurátorka výstavy Jana Svobodová ve spolupráci s autorkou výstavy a doprovodného textu Hanou Fadingerovou dává návštěvníkům příležitost se ve třech místnostech zahloubat nad přesahem, které dílo Jiřího Sobotky poskytuje. Popisky na zemi usnadňují vnímání jednotlivých prací. Kresby autora se nacházejí odděleně v chodbě a neruší tudíž zážitek z pozorování soch. Hlavní příspěvek výstavy lze spatřit v prolínání rovin existence hmoty a projevy ji přesahujícími. Sobotka dává divákům příležitost více přemýšlet nejen nad sebou samým, ale i nad důležitostí společnosti ostatních lidí, která nás činí bohatšími o živé emoce a zážitky s nimi spojenými. Ostatně, jaký by to byl život trvale stagnovat s rukou ponořenou v tubě?

Fotografie je převzatá z tohoto webu.