Jak rozpoznat odpadkový koš. Hájkova kniha krátkých esejů

červen 2013 Silvie Čermáková Kritiky 2013

Texty jsou rozděleny do tří částí. První se zabývá MÝTY, neboli předkládá několik příběhů vyznačujících se víceméně archetypálními znaky. Potřeba takové příběhy předávat a vytvářet nové je imanentní jakékoliv kulturní společnosti, tedy i té současné. Jistě ne náhodou pak výsledek transformace tradiční narativity do vizuálních forem soudobé komunikace osciluje na hranici komičnosti a bezradnosti. Druhá část nazvaná INTIMITA se zaměřuje mimo jiné na znakovost lidského těla jako celku i jeho jednotlivých částí. Ty jsou pak vnímány jako symboly s potenciálem zcela autonomní výpovědi. Nakonec nabudeme přesvědčení, že voyeurství je základním principem nejen současné vizuální kultury, ale jeho jistá forma je dávno integrovanou součástí evropského umění. Část VNÍMÁNÍ je věnovaná moci obrazu, zas a znovu nás konfrontuje se skutečností, že jsme součástí hry, jejíž pravidla nemůžeme ovlivnit. Není úniku. Naše vnímání se chová reflexivně a nezávisle na tom, jak vysoké mínění o sobě máme, proti obrazu zůstáváme bezmocní. Znepokojující fakt, že na naše smysly není spolehnutí, je třeba podle Hájka přijmout s nadhledem. Pokud se z toho nechceme zbláznit.

Snad proto je možné občas pozorovat, že toužíme vzdát se zodpovědnosti za to všechno. Bylo by zajímavé si v Hájkově podání přečíst o dalších symptomatických projevech relativizace lidské identity a skutečné reality ve stále virtuálnějším prostředí – například by stál za zmínku fenomén neviditelnosti (u Franze Kafky počínaje a amerických filmových trháků konče) či delegování zodpovědnosti na vyšší moc, již ovšem zcela nebožské podstaty (vzpomeňme např. CML z Návštěvníků nebo Minority report Stevena Spielberga).

V zásadě lze knihu vnímat dvojím způsobem – buď jako poněkud jinou formu kulturní kritiky, nebo jako výsledek čiré radosti z viděného a vnímaného světa, okořeněný špetkou pobavené ironie. I když jistou předchozí výbavu čtenáře texty přece jenom předpokládají, mohla by být tato publikace jedinečnou pozvánkou například do úvodu teorie umění.

Hájkovy eseje, formátem se blížící fejetonu, přes svou úspornou délku nepostrádají styl, ironii, humor, nadhled a inteligenci. A taková spojení aby pohledal. Jsou to jedinečné kavárenské komentáře věcí zcela všedních, nebo naopak takových, kterým automaticky přiřazujeme aureolu a zbavujeme je tak života – ke své vlastní škodě. Vedle ikonografických postřehů a odkazů k filosofii, antropologii či sémiotice je v tématu dešifrována také jeho aktuální společenská interpretace (intimita). Václav Hájek je nadto bezesporu znalcem a jedinečným glosátorem, který pojmenovává principy současné masové i intimní vizuální sféry s lehkostí a vtipem.

Polohu Hájkových úvah vystihuje odpověď na otázku položenou v názvu knihy:

„... nemůžu než konstatovat, že odpadkový koš s naprostou průkazností rozpoznat nelze (stejně jako cokoli jiného ponožkou počínaje a koncertní halou konče). Vždy záleží na daném kontextu a situaci a samozřejmě na množství očí, které se na vás upírají, když ladným obloukem házíte nedopalek do charitativní kasičky.“ (Hájek 2011, s. 105)

Lepší kniha na jedno dvě horká letní odpoledne mne momentálně nenapadá.

Upozornění na závěr: pokud stejně jako já čtete hlavně za jízdy a nechcete se stávat středem pozornosti v dopravních prostředcích hlasitým pochechtáváním nebo občasným nepokrytým řehotem, tak si to ani neshánějte.

O autorovi: Václav Hájek (nar. 1974) se věnuje teorii umění a vizuální kultuře na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Hájek, Václav. Jak rozpoznat odpadkový koš. Praha: Labyrint Fresh Eye, 2011, 148 s.