Jedno těleso, dva ansámbly, dvě kvality – zahajovací koncert Českého filharmonického sboru Brno

Patrik Červák Kritiky 2016

Poslední zářijový víkend odehrály se dva pravděpodobně zbývající letošní zahajovací koncerty brněnských souborů. V sobotu přivítal posluchače do nové sezony sbor Kantiléna, v neděli pak v Besedním domě zahájil další rok svého působení Český filharmonický sbor Brno, který vystoupil s orchestrem Czech virtuosi, jehož řízení se v neděli ujal poměrně mladý, ale zkušený Jan Kučera. Na programu byly dvě Schubertovy skladby; veleznámá sedmá, respektive známější jako osmá, symfonie, s přízviskem „Nedokončená“ zazněla v první polovině, ve druhé vystoupili pak s oběma tělesy sólisté – Barbora Perná, Lucie Hilscherová, Jaroslav Březina a David Szendiuch, kteří provedli již méně známou Schubertovu Mši As dur.

Nevýhoda Nedokončené symfonie je ta, že je příliš známá, a tak chtě nechtě dochází k určité komparaci s jinými interpretacemi. Protože stálý posluchač klasické hudby má to štěstí slyšet toto dílo v průměru přibližně třikrát ročně. Tempo, které zvolil dirigent Kučera, bylo nepatrně pomalejší, avšak to vůbec na obtíž nebylo. Problémem spíše byla příliš silná dynamika orchestru, nejen na začátku skladby, kde je předepsané pianissimo a znělo spíše mezzoforte, ale v průběhu celého koncertu. Ať se jednalo o symfonii nebo mši, sálem se nesly různé obměny mezzoforte, forte a fortissima bez jakékoliv větší zvukové diferenciace směrem do slabých dynamik. Nehledě tedy na příliš silnou dynamiku na začátku symfonie, rozbíjela celkový tajuplný dojem skladby i jednotlivá sóla nástrojů, zejména dechových. Tak například soli hoboje a klarinetu začínající ve 13. taktu kompozice znělo oproti vnímavému a hezky vymodelovanému zahájení smyčců značně odbytě. Celkově ten večer jevily se dechy oproti smyčcům nepříliš přesvědčivě, ať se jednalo už o zdánlivě nedbalá, utopená a nekonkrétní sóla nebo problémy s laděním, zejména u lesních rohů. V dramatické části první věty, po repríze expozice, stojí však jistě za zmínku vynikající práce trombonů. Nesnáze s dechy ale pokračovaly i ve větě druhé; v úvodu jakoby flétna neposlouchala melodii smyčců, na kterou navazovala, a tak výsledek působil snad až lajdáckým zdáním. Problémům s laděním se v této části nevyhnul ani klarinet, který nad synkopickým ostinatem smyčců zpočátku notně nesouzněl s ostatními. Ze sálu to v podstatě od začátku až do konce koncertu vypadalo, jako by se dirigent vůbec nezajímal o to, co se děje v dechové sekci orchestru; ať už nedostatečnou návazností frází, které dechy přijímaly od smyčců nebo chabým laděním. Tato špatná komunikace však byla zřejmá i z dirigentových nepřesvědčivých gest, která si sice pohrávala se zvukem smyčců, dechům ale maximálně ukázala nástup a tím veškerý styk dirigenta s nimi končil. V závěrečném akordu E dur pak opět dechové nástroje, zejména vysoká dřeva, nenastoupila pospolu.


Vepředu zleva Barbora Perná, Lucie Hilscherová, Jan Kučera, Jaroslav Březina a David Szendiuch. Za nimi orchestr Czech Virtuosi a vzadu Český filharmonický sbor Brno.

Po přestávce zazněla zmíněná Mše As dur; k orchestru se tedy připojil sbor a sólisté. Navzdory tomu, že se počet účinkujících na podiu zdvoj až trojnásobil, komunikace mezi všemi složkami byla daleko kvalitnější, než v první polovině koncertu, alespoň na začátku. Orchestr, zejména violoncella, se velmi dobře připojila k vynikajícímu mužskému sboru, který podpořila svým sytým zvukem, zatímco dřeva podepřela svými zvukovými základy sbor ženský. Ze sólistů patrně nejvíce excelovala bravurní, ten večer altistka, Lucie Hilscherová, která svým zvučným a půvabným hlasem rozvibrovala celou síň besedního domu. Naproti tomu sopranistka Barbora Perná jakoby se v průběhu svého vystupování prala sama se sebou a svou nervozitou; její hlas i vizáž zdály se ve velké tenzi. Patrné to bylo například při zbytečném vyrážení koncovek. V první části mše, Kyrie, je velká úloha přenechána klarinetu, který se své mise zhostil s horečným zanícením a zejména velmi pěkným a kulatým tónem. Na začátku triumfální Glorie, druhé části mše, zatlačil sbor svým intenzivním, ale nepřehnaným zvukem posluchače do židlí. Od sboru se však nejedná pouze o velký zvuk, který diváka strhne, ale zejména o neuvěřitelnou energii, se kterou část s textem „Laudamus Te“ zpíval. Nicméně když přišlo místo s nástupem sopránu, sbor se vnímavě ztišil a sólistku znamenitě doprovázel, aniž by ji zvukově přebíjel. Leč hlas sopránu byl stále velmi úzkostný a napjatý a nesrovnatelný s uvolněným, zato ale plným zvukem altistky. Ke konci Glorie, ve velmi vyostřeném místě bohužel trombony svým hlasitým zvučením dočista ubily zpěv obou sborů. Byla-li zmíněna nedostatečně slabá dynamika, neplatilo to o sboru, který Credo zahájil v prvotřídním pianu, trombony pak, jako by se chtěly omluvit za svůj příliš hlasitý poslední vstup, zvukově vyváženě podporovaly zpěváky. Ve čtvrté části, Sanctus, pak překvapil diváky v sále pochybný nástup lesního rohu, který se ne velmi úspěšně pokusil zahrát blíže nespecifikovaný interval. Zdálo se, jako by se Barbora Perná uvolnila až v poslední části mše, Agnus dei. Poprvé za celý večer přednesla svůj part jemně a uvolněně, jako by z ní opadla tréma. Po chvíli se k ní připojil tenorista Jaroslav Březina, který, ač je sólista, mohl s intenzitou svého zpěvu poněkud ubrat, protože hlas Perné není oproti jeho hlasu zcela průbojný. Závěrečný akord u orchestru, stejně jako na konci symfonie, opět zazněl nepřesně, sbor ale na gesto Kučery výtečně zareagoval a jeho zvuk něžně odešel do ztracena.

Z nedělního koncertu zcela jistě stojí za povšimnutí detailní a kvalitní práce sboru pod vedením Petra Fialy. Pokud se jedná o orchestr Czech virtuosi, ten, zejména pak dechová sekce, nepředvedl tak přesvědčivý výkon jako jeho sborový kolega. Velký podíl na tom měla ne zcela fungující komunikace mezi dirigentem Janem Kučerou a ansámblem, zejména tedy zmíněnými dechy. Ve druhé polovině pak ze sólistů nepochybně excelovala Lucie Hilscherová. Český filharmonický sbor Brno zahájil svou sezonu na velmi vysoké úrovni. Pro příští koncerty budeme doufat, že se k němu kvalitativně přiblíží i orchestr.

Foto ©archiv ČFS Brno