Přesto, že tomuto námětu se věnovala řada odborníků v rozličných pracích a statích, například. A. Breitenbacher, J. Bužga, F. Fürbach, E. Trolda a nověji též. J. Hůlek, J. Hrdlička, M. Horyna a další, nalezneme-li ve starší odborné literatuře informace o Michnovy a jeho skladatelském odkazu, jedná se častěji spíše o dílčí stati věnované určité vybrané problematice Michnových děl, ponejvíce písňové tvorbě vycházející ve sbírkách, jako například Loutna česká, Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika. Chyběly zde často detailnější informace o jeho figurální hudbě a o životě, vzdělání, podnětech a vlivech, které mohly působit na jeho kompoziční styl v širších i užších kontextech, v jednolitém provázaném informatoriu. Bohužel, do nedávné doby byly jako vrchol Michnovy kompoziční činnosti chápány jeho písňové kompozice a díla z oblasti hudby figurální zůstávala neprávem nedoceněna. V posledních letech nastává proces rehabilitace Michnova kontrapunktického umění a zdá se, že i nově vzniklá práce od Prof. Sehnala by mohla být dobrým východiskem pro docenění všech složek Michnovy tvorby. Dokladem tohoto rehabilitačního procesu je i řada nově vznikajících nahrávek věnovaných Michnovým mešním kompozicím. Samozřejmě je nutno podotknout, že poměrně dlouhý čas zůstávala řada kompozic tohoto barokního autora nedostupná kvůli poměrně zdlouhavému procesu vydávání michnovských edic, či proto, že některé z nich byly oku odborníka skryty v archivech, nebo bylo nutno zkompletovat mnohdy neúplně dochované party s nově objevenými a dosud chybějícími hlasy. S vydáváním Michnova díla hudebního to bylo dosti složité, jak se dozvídáme hned v úvodu Sehnalovy publikace.
Jiří Sehnal, hudební historik a organolog, narozen 15. 2. 1931 v Radslavicích u Přerova, se ve své vědecké práci zaměřuje především na hudební historii a vývoj v průběhu 17. a 18. století, problematiku historických varhan, hudební dějiny Olomouce, potažmo celé Moravy a v neposlední řadě také na mimořádný zjev Michnovy osobnosti, a to od 70. let 20. století. Dílu a odkazu jindřichohradeckého rodáka se Sehnal nevěnuje pouze teoreticky, ale rovněž prakticky, jak o tom svědčí edice Michnových skladeb: Missa sancti Venceslai (Praha, 1966), Česká Mariánská muzika (Praha, 1989), Sacra et litaniae - Missa I. (Praha 1990), Sacra et litaniae - pars 2. - Missa II. (Praha 1998). Po tomto výčtu působí vydání Sehnalova spisu jako logické pokračování jeho vědeckého zájmu o Michnu.
Autor volí styl odborného textu, který je však svou strukturou přístupný i laickým zájemcům. Těm autor sám doporučuje, aby příliš složitá místa, která jsou věnovaná spíše odborníkům, vynechali, a začetli se do jiných stránek, kde je již látka přístupněji zpracována. Text je osvěžován řadou zajímavostí, kuriózních zjištění a místy humorných konotací, které autor objevil při svém bádání v matričních a úředních knihách a archívech. Publikace působí velmi čtivě, ale nenechává čtenáře na pochybách, že jde o odborná fakta místy oděná do jemnějšího hávu. Za zmínku stojí Sehnalova koncepce, v níž je ústřední námět opředen pomyslnou pavučinou nejrůznějších, mnohdy překvapivých kontextů a vazeb na rozličné hudební i mimo hudební okolnosti doby pobělohorské, období Třicetileté války a kulturního života v českých zemích i celé Evropě.
Autor rozvrhl svou práci do několika různých částí. První část je zaměřena na hudbu v Michnově době. Zde uvádí hudební život v širším kontextu. Provádí komparaci různých hudebních středisek na Moravě (Olomouc, Mikulov, Kroměříž…) s Jindřichovým Hradcem. Ze zápisků hudbymilovného kardinála Dietrichsteina a dalších zdrojů zjišťuje a porovnává hudební úroveň v jednotlivých centrech, vztah vládnoucích šlechticů a vrchnosti k hudebním produkcím, možnosti dobrého hudebního vzdělání, např. v kolegiátních kapitulách a seminářích, či dobově i umělecky významné hudební produkce konané ve výše uvedených lokalitách i jinde. Od tohoto všeobecného srovnání a nastínění problematiky doby života Adama Michny se autor zvolna dostává k imaginaci kulturně-společenského života i politických poměrů v Jindřichově Hradci, snaží se zmapovat genealogii rodu, jenž získal šlechtický přídomek z Otradovic, otevírá otázku „tajemného“ druhého křestního jména, jež si skladatel od jisté doby přidává, ale v některých případech ho neužívá a rovněž poukazuje na fakt, že na mapě Michnova života zůstávají pro nás stále bílá místa – léta 1620 – 1628, kdy mohl teoreticky navštívit Itálii, aby si osvojil tamní kompoziční styl, jenž by pak využil při komponování figurální a duchovní hudby. Bohužel, řada otázek s tímto neprobádaným osmiletým intervalem spojená, zůstává i nadále bez uspokojivých odpovědí. Autor ilustruje možné důvody, které umožnily Michnovy dát do tisku řadu skladeb, což bylo toho času velmi nákladné. Rozhovořuje se o jeho poměrech rodinných, o jeho činnosti v obchodu s vínem, k němuž se dostal přes svou první manželku Zuzanu a o právu šenkovním, které Michna měl a jež mu zřejmě umožnilo vylepšit výrazně finanční poměry a pravděpodobně i tisk kompozic ve vlastním nákladu. V dalších kapitolách se Sehnal věnuje jednotlivým dílům, která podrobuje detailnějšímu rozboru, je-li to možné, věnuje se genezi i historii díla, uvádí dedikace, jsou-li, činí podrobnější rozbor díla z hlediska užité kompoziční techniky, poměr a druh kontrapunktu s homofonními pasážemi, všímá si aplikace hudebně rétorických figur, otázkám tonálním i modálním, formální struktuře skladeb, užití imitační či variační techniky, volby instrumentace, rozvržení hlasů a jejich úlohám v kontextu díla. Toto vše je doplněno a vysvětleno notovými příklady v textu. V Sehnalově monografii samozřejmě nemůže chybět kapitola věnovaná Michnovým písňovým sbírkám a jeho písním obecně, pozornost je věnována nejen písním samým, ale též jejich pozici v historickém kontextu a jejich osudům od Michnovy doby do dnešních časů. Autor záměrně vynechává oblast Michnovy tvorby básnické, jež je dle jeho názoru již důkladněji zpracována, a soustředí se na charakteristiky jeho hudebního odkazu bez širších komentářů k Michnou zhotovovaným poetickým textům. Přes okolnost, že je věnováno dosti prostoru Michnově duchovní hudbě, tedy hudbě figurální, pozornému čtenáři zřejmě neunikne jistá rezervovanost a opatrnost, se kterou autor přistupuje k této oblasti Michnova skladatelského odkazu. Publikaci uzavírá umě vyhotovená obrazová příloha.
Autor: Prof. PhDr Jiří Sehnal CSc.
Název díla: Adam Michna z Otradovic- skladatel
Rok vydání: 2013
Místo vydání: Univerzita Palackého, Olomouc
ISBN: 978-80-244-3435-3
Jazzové sexteto z Frýdku-Místku vydalo na podzim svou v pořadí již třetí desku s názvem Proti proudu. Najdete na ní skoro hodinu instrumentální hudby, která se nepodbízí a přitom si ji zamilujete hned na první poslech.
Vážení a milí čtenáři, všudyznějící koledy, rozpačitě provokující již od začátku měsíce, konečně nabývají svého významu a s rokem 2014 schylujícím se ke konci se loučíme také s dalším Rokem české hudby.