Kabaretní trojdivadlo

Filip Klega Kritiky 2015

Středečního večera 27. 5. se stal kultovní brněnský podnik Mýdlo na malou chvíli též divadelní scénou. Studenti divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění zde předvedli druhou část cyklu kabaretních představení Triptych, jež by se měla na této sklepní scéně konat každý měsíc. Jak sám název napovídá, vždy se jedná o tři kratší výstupy, každý od jiného autora a pod vedením jiného režiséra. Projekt příjemně přibližuje činnosti nejmladší generace divadelníků stojících na startu profesionální dráhy.

Jako první předvedly Tereza Agelová a Petra Göbelová, autorky a režisérky v jedněch osobách, druhou část svého nekonečného seriálu Den, kdy se vrátí láska k nám s podtitulem Nezvaný host. Jak samy konstatují, jedná se o hru trapnosti a klišé. Tyto prvky se manifestují především výběrem písní (Den, kdy se vrátí láska k nám, S cizí ženou v cizím pokoji atd.), jež vtipně pomáhají rozvíjet děj. Hlavní zápletkou byla právě tato cizí žena – nezvaný host – nová spolubydlící, dívčina z Ruska (Varvara Šatunova), která, i když česky umí, mluví především rusky. Tímto se představení stalo dvojjazyčným, a aby bylo rozumět, jedna z účinkujících (Kateřina Chromečková) se jala překládat, jelikož při sobě měla scénář. Přestože dívky na začátku výstupu zmínily, že druhý díl je vždy horší, než první, zde tomu tak nebylo. První díl působí určitou „nedomrlostí“ a vypočítavě končí právě v tu nejzajímavější chvíli (jako správný seriál). Zde pak druhý díl navazuje. Jistě bude zajímavé sledovat, kam tento seriál dámy budou směřovat dál a zda bude opravdu nekonečný (jako správný seriál).

Druhým výstupem bylo dílo Martina Hodoně Práz.dno v režiji Adama Steinbauera. Lehce ponurá inscenace, ve které nebyla pointa jasně čitelná. Jisté však bylo, že se hra týká matky, prostituce, dítěte, vesnického života a vysoké školy. Právě část parodující vysokoškolskou přednášku byla zlatým hříbkem tohoto, jinak docela zmateného, výstupu: Mark Kristián Hochman se představil jako Prof. MuDr. JuDr. Honoris Causa a začal přednášet, zcela věrně v duchu veskrze akademickém, o sifonech, sítkách a cvičených bobrech. Poněkud nekorektně provokativně působil fakt, že za přednáškový pultík mu sloužila záda jedné z hereček, Adély Marešové. Jádrem vtipu zde byl konflikt, místy vyhrocený a vulgární, mezi veleváženým doktorem a studentkou (Jana Posníková), která o jeho výkladu tvrdila (nadmíru vulgárně), že je to nesmysl. I přes tuto vtipnou parodii však zůstává záhadou, jak tento stavební prvek výstupu souvisí s ostatními a co se vlastně autor snažil říct, snažil-li se tedy vůbec něco říct. Ve výstupu jsem nenašel sjednocující linii dějovou a v konečném důsledku zůstává pouze smějící se otazník.

Za triumf bych se nebál označit výstup poslední: Variakce. Scénař, režie i hudební doprovod je dílem Zuzany Patrákové, která zde působila zároveň i v roli vypravěče. Šlo o jakýsi mytologický milostný příběh Bernarda a Taťány (možná spíš Tatiany), kde byly s fantastickou kreativitou využity názvy běžně dostupných potravin. Nepřekvapí, že hlavní hrdina Bernard v podání Vandy Klestilové, nebyl ničím jiným, než lahví piva. Jeho vyvolenu reprezentovala čokoládová tyčinka. Protagonista se snažil zjistit co je v něm nejcennější, aby zachránil svou lásku, které ukousl a ztratil hlavu. Navštěvoval různá božstva, kterým svůj hlas propůjčila Kristýna Povodová. Jen pro ilustraci: nejdříve komunikoval s Herou (na pečení), která mu propůjčila kolo (Coca-cola, Bernard jel na Cole), aby se dostal na Vysočinu (salám), kde vládl Herkules (v dvojí podobě jako salám trvanlivý a lepidlo). Nakonec hrdina zjistil, co je v něm nejcennější – jeho krev – to však jeho milovanou stejně nezachránilo, jelikož byla jen v Shocku. Závěrem publikum hlasovalo o tom, jak Bernard vyřeší tuto situaci a došlo k závěru, že se „vylil jako prase“.

Prostor, který byl vybrán pro pořádání této akce, shledávám velice atraktivním, i přes to, že sklepní scéna podniku x-té cenové kategorie není příliš nakloněna produkci divadelní. Pokud nesedíte v prvních dvou řadách, estetický zážitek je dosti ochuzen. Jelikož se jedná o humor spíše konverzační, není na obtíž, že herce vidíte jen do půli pasu. Snad jen ještě toto malé pozastavení: pod pojmem kabaret si představím něco obšírnějšího, než to, co předvádějí studenti JAMU. K opravdovému kabaretu schází písně a skeče. Jedná se tedy spíše o trojdivadlo. Co však kabaretní definici splňuje je postava konferenciéra – anonymní zakuklená postava bez hlasu – a lokalita, přesněji tedy lokál, kde se vše odehrává.