Karenina Libora Vaculíka a Divadla J. K. Tyla

Petra Švandová Kritiky 2015

Přesně po padesáti letech znova uvítalo Brno soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni na scéně Mahenova divadla 1O. ledna 2015 s představením Anna Karenina. Mnohokráte ztvárněný příběh, na poli baletu Rodionem Ščedrinem s primabalerínou Majou Pliseckou, podle románu vrcholné ruské literární klasiky Lva Nikolajeviče Tolstého tentokrát zpracoval brněnskému publiku již známý a světově ceněný choreograf a režisér Libor Vaculík.

Obsáhlý román o mnoha postavách a několika paralelních příbězích je těžko stáhnout na dvě hodiny čistého příběhu tak, aby zbyl prostor pro tanec. Vaculík tak román všech vrstev oprostil a ponechal děj baletu pouze na stěžejní linii tří úhlavních postav – Anny, Karenina a Vronského. I takto je v dilematu mezi mateřskou, mileneckou a v manželství vyčpělou láskou na jeden večer emocionální hustoty dostatek. Tu režisér hudebně efektně podkreslil výběrem z děl Dimitrije Šostakoviče, citlivě pracoval s leitmotivem a promyšleně zapracoval do choreografie. Pro plesovou scénu zvolil hojně užívaný Tchaikovského valčík z Labutího jezera, jako je tomu například i ve filmové adaptaci Bernarda Rose z roku 1997. Z osekaného děje, který orámoval úryvky Annina monologu z dramatizace v překladu Jaromíra Pleskota, vysekal na kost syrový dojem někdejší ruské společnosti a tragičnost její spoutaností.

Inscenace sice vznikla jako dárek k jubileu hlavní představitelky Anny - sólistku Zuzanu Pokornou, kterou jsme dnes přivítat nemohli, o to větším překvapením byla v její alternaci Nela Mrázová. Dala postavě chladnou eleganci, příznačnou tragičnost, závěrečný nihilismus a zlomenou poklidnou odevzdanost. Choreografie zároveň opisné i niterné se výborně zhostil i představitel Alexeje Vronského Milan Maláč. Na postavě šarmantního vojenského floutka dal více vyniknout jeho špatným vlastnostem a k Annině paranoidní žárlivosti do noty hrající přelétavosti. Nebývale velkého prostoru se v inscenaci dostává Alexeji Kareninovi, se skutečně výjimečnou bravurou představenému Petrem Hosem. Ne nadarmo se mu dostalo zvučného aplausu – jeho Kareninem věrně zmítal vztek, zklamání i ponížení, otcovská a manželská láska a zároveň vysoce postavenému muži nutná neúprosnost. Kvality souboru ztvrdily v náročných partech také sbory i menší sólové role (Jarmila Dycková – Kitty, Miroslav Hradil – Konstantin Levin, Valentýn Pokorný – Serjoža, Petra Tolašová – Hraběnska Vronská).

Choreografie neoklasického stylu psaná Vaculíkovi typickým pohybovým jazykem výpravným i s čitelným vnitřním rozporem a touhou v protikladu se společenskou a morální nutností zachází mnohdy do krajních poloh. Je mrazivá a bez patosu (snad s výjimkou až příliš do červena laděné milostné scény a až lehce komické hraběnky Vronské). Pro umocnění děje používá také repetice některých kroků, konkrétně ve scéně Vronského toužebného nátlaku na Annu, obdobnou variaci pak opakuje Karenin v zoufalé snaze udržet ji doma. Místy se ale ke škodě trochu utápí v dlouhých kostýmech Romana Šolce, které jsou jinak velmi zdařile stylově čisté, dobové a noblesní. Jednoduchou a účelnou scénu navrhl Martin Černý. Tvoří ji několik prosvícených nádražních oblouků, pro dané účely se střídající jednoduché kulisy v pozadí a téměř vytrvale se nad zemí valící dým, na ponurosti přidávající s výbornou světelnou koncepcí choreografa samotného, který s jemnocitem pracoval i s projekcí a stínohrou. Zrychlený děj prolamuje tma, do níž končí každý obraz, a která je tak jediným přeryvem k další dramatické scéně. (Dovolím si však podotknout, že ta se místy stává kamenem úrazu – tma a pomlka v pro dnešní večer bohužel pouze reprodukované hudbě dává divákům příliš mnoho prostoru k nadbytečnému potlesku. Zcela nevyvratitelně zaslouženému a oprávněnému, v jistých pasážích ale vzhledem k hlubokému dojmu a intimitě sdělení zcela nepatřičnému. Celkově pak tyto funkční pauzy nejapným vstupem publika evokovala spíš jednotlivá groteskní čísla manéže).

Stupňující se drásavá neúnosnost osudu, zde dobrovolně utnutá smrtí je v proměnlivé míře nazírání společenské nepřístojnosti dobová vytrvale. Její časté umělecké ztvárňování by mohlo spět ke klišé či soustředění pozornosti na formu na úkor jejího hutného obsahu. Plzeňskému souboru se podařilo formu obsahem maximálně přeplnit jak právě jejím zpracováním, tak interpretací. Snad se jeho dalších nadějných počinů dočkáme i v Brně dříve než za dalších padesát let.

BRODSKÁ, Božena a Václav JANEČEK. Ozvěny tance. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 1998, 101 s.
BRODSKÁ, Božena. Romantický balet. Praha, 1981.
HALÁSZ, Andrej. Analýza a syntéza tanečního duetu. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 1994, 339 s.