Káťa Kabanová - ostravskou optikou s přídechem magického realismu

listopad 2012 Pavlína Sedláčková Kritiky 2012

Nešťastná Káťa (Eva Dřízgová-Jirušová), vdaná za slabošského Tichona (Jozef Kundlák) je stíhána despotickou tchyní Kabanichou (Magda Málková). Utíká se svou touhou po lásce a svobodě k obdobně nešťastnému a utlačovanému Borisovi (Tomáš Černý). V prostředí přetvářky a hrubosti ale neunese tíhu vlastního hříchu a přiznává se. Za své chvilkové vzplanutí k cizímu muži si nakonec sama určuje trest – smrt v řece Volze. Druhým, výrazně rozpustilejším párem příběhu je mladá Varvara (Anna Nitrová) a Váňa Kudrjáš (Luciano Mastro), kteří svou tíživou situaci nesvobody řeší útěkem do „Moskvy matičky“.

Scéna Daniela Dvořáka promyšleně a funkčně podtrhuje temnější rysy v opeře – uzavřenost, nemožnost svobody, prázdnotu. Jednoduchou scénu tvoří lehce nahnutá lampa pouličního osvětlení s lavičkou a žebřík. Ty doplňuje vpředu vlevo fortelný stůj a židle, které se ne a ne hnout ze svého daného, vyhrazeného místa - i přes opakovanou snahu některých postav přemístit je. Dále je na jevišti skříň, ze které se při Tichonově balení vykutálejí vypité lahve; schodiště směřující pryč ze scény do prostoru za závěsem, výklenek ve zdi, který slouží jako Kátin úkryt (i útěk sama do sebe). Ostatně Káťa jen sporadicky opouští scénu, je jako zakletá ve svém výklenkovém úkrytu či nehnutě schoulená pod stolem, například při duetu Kabanichy s Dikojem (Ondrej Mráz). Velmi efektní je použití mřížových oken vysoko na stěnách, ve kterých tušíme polapené ptáky. Scénu lemují dlouhé splývavé závěsy. Jeden z nich poslouží ve finále opery jako vodní smršť, která Káťu pohltí. A musím říct, že tento detail mi přišel výborný – Káťa se s posledními slovy na rtech vrhá ke stěně a strhává dlouhý zelenomodrý závěs, který se v kaskádách záhybů sesype na její tělo jako nezastavitelná vodní masa.


Veledůležitou úlohu má v tomto inscenačním pojetí světlo, které projasňuje pochmurnou barvu kulis. Srovnatelnou roli jako jas má i temnota a šero. Již dlouho jsem neviděla tak šerosvitnou, na pomezí mlžného snu a pošmourné reality vybalancovanou hru jevištních světel! I proto jsem si vybavila atmosféru, která hraničí s magickým realismem. Nejdřív mi totiž při sledování opery vadilo, jak se viditelně střídá celkem běžné ztvárnění pohybů a jednání na jevišti se zpomalenými, výrazně gestickými situacemi, které se pak opět jako střihem vrátí k pohybové konvenci. Byla to třeba scéna posledního shledání Káti se svým milencem Borisem, kdy vstříc k sobě kráčí velmi pomalými krůčky, napřahají paže k objetí, až Boris chmátne do vzduchu a zmateně splaskne prázdnou náruč. Káťa se přitom schoulí do sebe. Do rozhovoru, po kterém oba toužili, se vkrádá nejisté zlé tušení.

Volha je dalším z magických rámců Káti Kabanové, který operu otevírá i uzavírá. Váňa Kudrjáš pohlíží na Volhu z výšin příček žebříku, dívá se skrze zamřížované okno mimo scénu a zpívá o zázračné řece. Volhu tušíme někde blízko, ale mimo fyzický dosah postav. Volha také promlouvá svým hlasem, volá. Při bouři, která Káťu svým metafyzickým rázem a spolupůsobením vlastních výčitek dovede k přiznání nevěry, se na scéně objevuje i záhadná postava – zosobnění bouře, vodního živlu, samotné Volhy či smrti? Nevíme, ale Káťa je její strohou důstojností a tajemností zasažena, upřeně ji pozoruje, když přechází mezi postavami z masa a kostí, až zaplouvá za závěs mimo scénu. Jak jsem již nastínila, závěs má funkci vody, která Káťu zabalí a pohltí do svých hlubin, kde nalézá smrt.

Lehce vyosená lampa pouličního osvětlení dodává prostředí na pochmurnosti a zneklidnění. Tento dojem nejlépe podtrhla pohybová práce mužského sboru ve třetím jednání opery, kdy se obyvatelé městečka schovávají před náhlou nepřízní počasí. Během Kátiny zpovědi se pohupují dopředu a dozadu, na spoře osvětlené scéně tím vytvářejí hrozivě se tyčící, neúprosnou a odosobněnou masu těl. A samozřejmě okna; ta nastolují tajemství, zda jsou ptáci chyceni v sítích, nebo si svobodně poletují za okny. Také skrze ně proudí až nadzemské světlo, především v okamžiku, kdy Káťa intimně líčí Varvaře své dětství, zážitky z kostela při modlitbě a sny o létání.

Inscenaci z mého pohledu provázela i řada zaváhání, pro mé uši příliš ostrý a místy nescelený zvuk orchestru, odpudivě falešný nástup sboru (hlas Volhy za scénou), sykavky zpěvačky v hlavní roli. Pohyb některých postav mi přišel ještě nezažitý, chvílemi se jevil až nechtěně patetickým. Trochu nelogický a až úsměvný byl odchod Borise od Káti v jejich poslední společné scéně – poklopem do země, ačkoliv přítomnost nějakého poklopu/ podzemí/ kanalizace dříve nebyla nastíněna. Ani pohybové ztvárnění Váňových popěvků při čekání na milou mi nepřineslo mnoho radosti – Luciano Mastro totiž vykrucoval boky v rytmu swingu.


V kostýmním pojetí se sice objevily „ruské“ náznaky v oblečku služebných a v šátku Káti, ale obecně děj opery nebyl situován do konkrétní doby nebo místa. Tato nevyhraněnost a univerzálnost příběhu slušela. Scéna totiž všechno důležité vykreslovala svou bytostnou přítomností a světlem – silnou lidskou touhu po svobodě, lásce a naplnění života; prázdnotu a bezútěšnost samoty, hrubost společnosti bez citu. Postavy ji pod režijním vedením Jiřího Nekvasila cele zúročily, hlavně v jejích temnějších zákoutích. Jsem každopádně velmi zvědavá, jak bude inscenace přijata na Janáčkově festivalu v Brně (22. 11. 2012, Mahenovo divadlo), kde bude krátce poté konfrontována s inscenačním pojetím maastrichtské opery (25. 11. 2012).

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava: Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Režie: Jiří Nekvasil, hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra, Scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Zuzana Krejzková, sbormistr: Jurij Galatenko, dramaturgie: Daniel Jäger. Orchestr a sbor opery NDM. Premiéra 15. listopadu 2012 v Divadle Antonína Dvořáka, Ostrava; psáno z druhé premiéry 17. listopadu 2012.