Každý svou smlouvu s ďáblem. Přemítání o knize Jiřího Křesťana Případ Václava Talicha.

Silvie Čermáková Kritiky 2015

Kniha se při svém povrchu jeví být rekonstrukcí „případu Talich“. Založená převážně na výčtu faktů a popisu událostí zdá se až telegrafická. Přesto či právě proto je pozoruhodná tím, co nechává proudit pod textem samotným. Zpracovává články, glosy soukromou i oficiální korespondenci, veřejné texty, je vybavena skvělým obrazovým doprovodem. Je kompaktní a koncentrovaná. Autor opět nakládá velmi poctivě s každou jednotlivou informací, zřetelně se zříká jediné „správné“ pravdy, přesto se nedopouští ani v náznaku postmoderní relativizace historie. Jeho způsob uvažování o událostech, charakteristický především zodpovědným hledáním těžiště, nabývá na síle zvláště s přihlédnutím k českému specifiky ambivalentnímu vztahu k hrdinství, hrdinům a fetišům heroismu. Václav Talich patří k těm, kdo byli „použiti“ pro kopance i ovace.

Druhá hlavní postava v ději místy až absurdním, Zdeněk Nejedlý, představuje nepostradatelný vyvažující prvek, jakýsi antipod. Jiří Křesťan přitom zohledňuje dosud málo známé vlivy zdánlivě vedlejších činitelů. Zatímco u malého Zdeňka sehrála zásadní roli sudička, Talichovo osudové rozhodnutí přijmout post šéfa opery první scény má na svědomí jeho zubní lékař: „Zkuste odporovat muži, který nad vámi stojí s kleštěmi na trhání zubů.“ V inkriminovaném časovém úseku první poloviny dvacátého století navíc těžko hledat vhodnější úhelný kámen úvah o výjimečném talentu, ideálech, ambicích, strachu, kompromisech a kolísání. Zdá se, jako by touto případovou studií českého hrdinství byl teprve plně dosloven také příběh „žlučovitého rudého dědka“. Postava a osobnost Zdeňka Nejedlého se tedy stala matricí, z jejíž plochy autor nechává vzniknout obrazu Talichova uměleckého a lidského osudu. Není výtkou, že obraz není úplný, že existují ještě jiné matrice, které kniha nezmiňuje. Stín Zdeňka Nejedlého na jedné z nich dopadá kromě Václava Talicha také na dirigenta České filharmonie Karla Boleslava Jiráka, oba se dočkali obvinění z kolaborantství a zrady za to, že nechali v protektorátním státě znít hudbu Bedřicha Smetany. Hudbu, jejíž mravní a morální hodnotu pro porobený národ odvážně zdůraznil ve své recenzi mladý, nadaný houslista a uznávaný muzikolog Zdeněk Němec, kterého v den po vydání oné recenze (psal se únor roku 1945) vyvlekli ve fraku ze Smetanovy síně příslušníci Gestapa a následně ubili k smrti. Popraven byl též cenzor, který tuto recenzi do novin pustil. Oba mají hrob v Praze na Malvazinkách. Jakých proměn odstínů by nabyl obraz tištěný z plochy „případu Němec“ se lze jen dohadovat.

Přestože Nejedlého „smlouva s ďáblem“ byla jiná, než Talichova, nakonec se oba mohli „cítit politikou podvedeni poté, co si znovu ověřili, jak bídná skutečnost se skrývá za zakušenými ideologiemi a všechno, co bylo usvědčeno ze své tupé nelidskosti a o čem bylo svatosvatě přísaháno, že se to už nikdy nevrátí, začalo se opakovat.“ Slova, která napsal později Václav Havel z perspektivy osmdesátých let, jen dosvědčují, že spodní proudy tohoto textu směřují k nadčasovosti.

V časové rovině sledujeme spolu s Jiřím Křesťanem záznam sinusoidy lidského osudu a postava Václava Talicha se přitom zprvu překvapivě vyznačuje jakýmsi kluzkým povrchem, je těžko uchopitelná jak v hledáčku prizmatu hrdiny, tak zaprodance a kolaboranta, který„dosti dlouho šel úspěšně svým životem, …nebýt onoho osudného rozhodnutí, kdy… vstoupil do /Národního/ divadla,“ dotknul se národního fetiše a stal se tak jeho součástí se všemi smutnými, tragikomickými či absurdními důsledky. Nahlédnout tak do mysli Václava Talicha vyznamenávaného Emanuelem Moravcem těsně po vyhlazení Lidic, Václava Talicha vyslechnuvšího při shromáždění u hrobu Bedřicha Smetany na Vyšehradě v prvních dnech míru slova Zdeňka Nejedlého: „Cítili jsme jako nejstrašnější ponížení národa, když jsme slyšeli, že vyvrhelové lidstva, za které se budou hanbit dějiny, a s nimi spolčení zrádci se nezastavili ani před posvátnou osobností Smetanovou, že v Národním divadle pro zrádné účely byla provozována Smetanova hudba, že se tito vyvrhelové osmělili vstoupit i sem, k Smetanovu hrobu.“ Moci nahlédnout do téže mysli, když byl Václav Talich později poctěn titulem Národní umělec…

Od osudu obou důležitých postav, zde charakterizovaného aférou „sporu o hrdinství“, není možné oddělit svět politiky. Jiří Křesťan s věcností a noblesním nadhledem ukazuje její implicitní potřebu či posedlost heroismem. Případ Václava Talicha je reflexí „smlouvy s ďáblem“, kterou uzavřeli fakticky obě zde sporné strany: ti, kteří zůstali a pokusili se žít v intencích možného, i ti, kteří se jako pozorovatelé z vnějšku dopouštěli následně cenzury hrdinství. Opět se nabízí havlovské téma spojení problémů politických s otázkou mravnosti, totiž nutnost chápat a konat politiku jako praktikovanou mravnost. Jiří Křesťan nabízí objektivní historickou reportáž, pod níž ve spodním proudu hrdinství vymezuje zbabělost, mravnost je definována nemravností a vše obepíná snaha zároveň uspět i obstát v temných časech, ten spodní proud skromné knihy zní Shakespearovým sonetem:

Blázen, kdo loví, kdo je uloven,
kdo předtím, přitom, potom třeští.
Z příslibu blaha má bláhový sen,
i když chtěl dojít pravdivého štěstí.

To každý ví a jen by vědět chtěl,
jak nepropadnout nebem do pekel.

Neodhalíme žádné tajemství konstatováním, že Češi mají rádi dějiny, které se nestaly, přizpůsobené, narovnané, ohnuté, přijatelné, lichotivější. Stejně je tomu s hrdiny a fetiši. Milujeme svá simulakra s ochotou bránit je ohnivě. Jiří Křesťan se nedvoří snadné spravedlnosti, je noční můrou dogmatiků. Nežádá po historii vydání jednoduché pravdy a spravedlivého soudu, ale hledá v ní pokoru. Trpělivě a důsledně sestavuje rébus dobra a zla, viny a neviny, zbabělosti a hrdinství, rébus v němž všechny díly jsou navzájem kompatibilní. Přes zřejmé osobní angažmá, které textu dodává vnitřní energii, nepotvrzuje, nevyvrací, nepřesvědčuje. Přednost jeho poctivého nakládání s fakty spočívá právě v tom, že spolehlivě odrolí z příběhu fikční vrstvy uměle stvořené historie a zůstává nestranným a objektivním. Namísto verdiktu nechá vystoupit ponornou řeku: neptá se ve skutečnosti po hrdinech, ptá se po morálním ideálu.

Kniha není obhajobou, jako nebyla v „případu Nejedlý“. Není a nechce být ani zevrubnou zprávou o Václavu Talichovi člověku a umělci, o jeho vnitřních světech, motivacích, není v ní Talichovo srdce ani svědomí. Je v ní aktuální morální poptávka. Autor sám poroučí minulost minulosti s tím, že „proud minulého dění zmizel jako pouštní řeka“. S jeho knihou ale vstoupíme do proudu, který přesahy nedbajícími břehů času stoupá až pod povrch současnosti. V hloubi textu nacházíme zneklidňující konstantu toku nepovšimnutého v jeho trvání, ale připraveného stát se kdykoliv znovu mementem. Útlá knížka Jiřího Křesťana je z rodu těch, jichž je nám třeba.

Křesťan, Jiří: Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu. Akropolis, Praha 2014, 208 s.