„Když padají bomby, múzy mlčí“. Pravdivost tohoto dávno překonaného výroku může být dnes nepochybně popřena; jsou to právě války, které na jedné straně svými bezprecedentními hrůzami ničí životy generací, na straně druhé tyto tragédie ale pudí umělce k zachycení oněch katastrofálních skutečností do svých patrně nejniternějších, nejexpresivnějších a nejgeniálnějších opusů. Ač to tak na první pohled nevypadá, společnou tematikou oper
Mistrová, aneb Když bolševici zrušili Vánoce skladatele
Petra Haly a
Malého Prince Miroslava Háby, které studenti JAMU poslední listopadový týden uvedli v
Divadle na Orlí, byla právě válka. Respektive podněcovatel vytvoření původních děl byla válka a sami autoři jejími slouhy;
Jaroslav Hašek sepsal
Vánoční fejeton, podle kterého vznikla opera první, coby československý legionář v Rusku v zimě 1917. Válečný letec Antoine de Saint Exupéry napsal své nejznámější dílo v nejtužších letech druhé světové války, rok před svou tragickou smrtí v kokpitu aeroplánu. Oba příběhy nemluví o konfliktech přímo, spíše hledají klid, útěchu a střípky naděje uprostřed
barbarských jatek, dříve nazývaných lidstvo, v satiře, komedii a dětském světě. Leč moudro na začátku odstavce mohlo by se v kontextu s těmito dvěma inscenacemi upravit na
„múzy mlčí, i když bomby nepadají“.
Vcelku jednoduchá scéna první opery,
Mistrové, od
Jaroslava Záděry, sestávala z průřezu zasněžené chalupy se stolem, židlemi a kolébkou. Venku, vedle budovy, v roli uvaděčky/uklízečky, zpívala
Marie Mičánová o tom, co všechno bolševici zakázali. Použití verba zpěv v imperfektu je však v předchozí větě velice nepřesné. Pěvkyně spíše oscilovala kolem jednoho, pro sopránovou polohu hlasu nepřirozeně nízkého, tónu. Výsledný účin takového skladatelského konceptu pak nejen v tomto případě způsobil, že vyřknutá slova zpěváků, kteří, ač se snažili sebevíc, ale tuto instrumentačně-zvukovou skutečnost nemohli nikterak změnit, zkrátka nedoletěla, respektive doletěla, ale různě akusticky zmutovaná a nečitelná, do uší posluchačů. Orchestr pod vedením
Joela Hány doprovázel zpěvačku zdánlivě rozkouskovanou a nesourodou hudbou, která však, při nástupu
Vojtěcha Šembery na pár chvil získala snad až pohádkový charakter. Skladatel
Hala aplikuje v některých místech nápěvkové metody
á la Janáček – například větu,
„Neskákej mi do řeči“ s přesnou rytmizací a intonací po pěvci zopakoval instrumentální ansámbl. Hudba
Mistrové je velmi specifická; skladatel nepracuje s žádným tématem (alespoň s žádným zapamatovatelným), místo toho na sebe nabaluje motivy, které zaznívají v různých částech díla, a zejména pak užívá zajímavých nástrojových kombinací. Někdy přímo cituje lidové písně; například když masky (
Martina Forgáčová a
Zuzana Machová) přicházely z města do chalupy, zpívaly dvouhlasně koledu „
Nesem vám noviny“, přičemž orchestr vůbec nekopíroval melodickou, natož harmonickou linku zpěvaček, což dodávalo této písni vpravdě zvráceně perverzní ráz. Bohužel, i když jsem moc dobře věděl, o čem tato opera pojednává, děj mi jaksi unikal; pravděpodobně to bylo způsobeno již zmíněným faktem, že zpěvákům nebylo příliš dobře rozumět. To je však bohužel, zejména u žánru operního, naprosto tristní pochybení. V tomto případě se však slova kritiky nesypou na hlavy instrumentalistů a vokalistů, nýbrž na zajímavé, leč nedotažené kompoziční rozvržení opusu. Kostýmy, které navrhla
Lenka Černá, vcelku korespondovaly (i když byly uzpůsobené dnešnímu diskurzu) zejména pak u masek, s dobou dvacátých let 20. století, ačkoliv, pár nejasných polystylovostí by se našlo – tak například uvaděčka byla oděna jako normalizační uklízečka z druhého stupně základní školy, Mistrové se pak na hlavě vyjímala
pseudovojenská hučka, která však zdálky nepůsobila vůbec násilně a provokativně. Mistr Dratvička měl pak na sobě zajímavý pruhovaný dlouhý kabát, který z této postavy, v kombinaci s rozšiřujícím se válcem jako pokrývkou hlavy, vytvářel figurku velmi podobnou těm, které nalezneme v Ladových obrazech. Opera končí opět u uvaděčky, která, zatímco se děj v chalupě zastaví, a to doslova, (Mistrová s napřaženou rukou chystajíc se uhodit manžela), odříkává, co všechno bylo Mistru Dratvičkovi (nebo také všem občanům žijícím v totalitních režimech) zakázáno. Ačkoliv se jedná o frašku (jak uvádí sám skladatel), témata, kterými se tato opera zabývá, jakými jsou katastrofální dopady rozmarů jednoho šílence na celou společnost či domácnost pod hrůzovládou násilného matriarchátu, jsou i dnes velmi vážná a aktuální.
Tak, jako
Mistrová, i následující opera,
Malý princ Miroslava Háby, začínala krátkým nehudebním zvukem; zatímco v první polovině večera to (pravděpodobně) bylo křupání kroků ve sněhu, dílo druhé bylo zahájeno hlukem letícího aeroplánu.
Hábova hudba byla velmi odlišná od
Halovy; v
Malém princi se vyskytuje cosi jako jedna linie (opět nezapamatovatelné a neustále plynoucí pryč – prosím, to, že píši, že je melodie nezapamatovatelná, není výtka, snažím se čtenářům přiblížit autorův styl, a v žádném případě nemíním vytvářet
ždanovské a antiformalistické soudy, které jsme tu měli před sedmdesáti lety) melodie, jež přecházela z jednoho nástroje do druhého a která velmi často předjímala, doprovázela a dokončovala zpěvákův nápěv. I tato opera, pravděpodobně více než ta první, byla spíše založena na zvukové kombinatorice nežli na melodicko-harmonické bázi. To bohužel způsobilo určitou monotónnost celého díla, poněvadž skladatel se tak vyhnul jakýmkoliv harmonickým úkolům, které mnohdy diváka osloví, a tak byli pěvci doprovázeni kusými útržky nástrojových linií bez jakéhokoliv bohatšího zharmonizování. Hudbě tak chyběla určitá hloubka a pouze splývala na vlnách melodické siluety. Ale zpět k provedení díla. Jakmile zvuk letadla ustal, započala
Zuzana Barochová v roli Malého prince jednostranně zpívaný dialog s jednostranně mluveným hlasem vypravěče, za závěsem na opačném konci sálu. Když píši o hlasu, skutečně myslím pouhý hlas, poněvadž fyzická schránka, ze které vycházela slova, byla všem očím skryta. Adjektivum
zpívaný ve větě předešlé, je, jako u opery první, velmi nepřesné, poněvadž pěvkyně opět spíše fluktuovala kolem jednoho tónu. Po chvilce hlas zpoza závěsu vyšel;
Václav Málek, který, oblečen jako válečný letec, zhostil se role vypravěče a princova průvodce po galaxii. Po skončení jeho monologu, objevuje se na scéně jednopatrová konstrukce rozdělena do několika boxů, které představují jednotlivé planetky, které Malý princ navštívil. V prvním patře struktury nacházely se 3 osoby – Květina, Král a Lampář, v přízemí vlevo pak Businessman. Byl to právě
Michael Robotka v roli Businessmana, který, snad díky (jako jediné) zajímavé
počítací replice,
podobné rapu Leoše Mareše, vměstnané do synkopického pseudorecitativu s občasným falzetovým vyjeknutím, oživil zmírající a prapodivné promluvy jednotlivých postav. Nicméně musím upřesnit, že tento smutný výsledek není v žádném případě kvůli neumětelství zpěváků, režie nebo dirigenta, leč je způsoben bizarním a nelogickým libretem, které, v kontextu s podivnou hudbou, dovytváří naprosto nezáživný a otravný celek. V Malém princi hudba žádným způsobem nekoresponduje s tím, co se děje na jevišti, snad s jedinou výjimkou, kdy se na scéně objeví opilec z
Mistrové (
Ondřej Musil) který, úplně namol, sedě na kraji jeviště, vtipně doprovázen trombonem, vysvětluje hlavnímu protagonistovi, proč vlastně pije.
Problémem
Malého prince byly výborně řemeslně zvládnuté všechny, a tím myslím opravdu všechny, party - pěvecké, režijní, dirigentské i instrumentální v kontextu s naprosto fádní a kvalitě provedení naprosto neodpovídající hudbou. Slečna
Barochová v hlavní roli bohužel předvedla vynikající hereckou i pěveckou etudu. Vypravěč
Václav Málek s vynikajícím expresívním přednesem promlouval do publika a komentoval děj opery, leč jeho výkon nepomohl ničemu.
Joel Hána profesionálně provedl orchestr všemi úskalími až do konce, avšak jeho úsilí také nezachránilo celkový výsledek. Jádrem opery jako žánru, je hudba. I když je inscenace slabá, kvalitní muzika mnohdy část představení zachrání. Když je však hudba neúčinná, mdlá a nicneříkající, divák se bude přemlouvat, aby neusnul, i kdyby, jako tomu bohužel je v tomto případě, zbytek (což znamená všichni kromě skladatele) inscenačního týmu podal sebelepší výkony.
© foto Facebook Komorní opery HF JAMU
