Klavírní recitály na festivalu Janáček Brno 2018: Po zarostlém i nezarostlém chodníčku

Komorní sobotní matiné 24. listopadu patřilo přednímu českému klavíristovi Janu Jiraskému. V nevelkém a útulném prostoru Janáčkovy vily na dvoře varhanické školy (dnes Památníku Leoše Janáčka) zazněly klavírní cykly Thema con variazioni, zvané také Zdenčiny variace, výběr z první řady Po zarostlém chodníčku a lyrický cyklus V mlhách, které doplnily dva z Moravských tanců, Čeladenský a Pilky. Na úvod programu Jan Jiraský pronesl bilingvní úvodní slovo a objasnil posluchačům, proč moderní nástroj stojící před nimi nechává zavřený: dosáhne se tak tlumeného zvuku původního Janáčkova klavíru.
Že Jan Jiraský uchopuje Janáčkovu hudbu po svém, bylo ihned znatelné. Svůj projev nasytil vzácnou bezprostředností, hrál lehce a působil tak bezmála jako samotný tvůrce komponující spontánně u klavíru a pranic si nečinící z předepsaného tempa či výrazu. Ve velice příhodné akustice Janáčkova památníku odcházel z pod klavíristových rukou zvuk zaplňující bezezbytku celý prostor a Jan Jiraský vládl svými tóny až na protější stranu místnosti. Díky nadhledu své interpretace dovedl skladby předvést s pochopením a „naladit na jejich vlnu“ sebe i posluchače. Jiraského pojetí bylo velmi suverénní, avšak veškeré argumenty měl klavírista na své straně, přestože přímo v notách bychom je možná najít nedokázali… Ze sametového zvuku vytvářel mámivě pulzující rytmus, ve kterém nechybělo ani pocitové vynechání jednoho schodu. Nesentimentální pedál zajistil moderní zvuk a náladu, dá-li se to tak říci, janáčkovskou.

Večer, kdy ke klavíru a interpretaci Leoše Janáčka zasedl věhlasný skladatel Thomas Adès, byl právem deklarován jako jeden z vrcholů festivalu Janáček Brno. Těžištěm programu byly, stejně jako v případě recitálu Jana Jiraského, klavírní cykly V mlhách a Po zarostlém chodníčku – ten tentokrát zazněl v celku včetně své druhé řady. Dále to byly drobnější skladby Na památku, 1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905), variace na píseň Narodil se Kristus Pán, Andante (Malostranský palác) a Vzpomínka.

Hra Thomase Adèse byla doslovná a v každém okamžiku virtuosní. Akustika prostorného a zaplněného Mozartova sálu v Redutě Janáčkovu komorní hudbu přijmula překvapivě dobře, ačkoli zvuk byl, zvláště ve vyšších polohách, poměrně ostrý. Práce Thomase Adèse s dynamikou byla k neuvěření jemná a rozrůzněná, naopak pouhou barvou tónu dokázal zvýraznit ve skladbách nečekané momenty, které divák není uvyklý v těchto známých kusech slyšet. Způsob zacházení s pedálem mohl být však preciznější – místy spíše přebýval a přidával skladbě na romantickém vyznění, jinde naopak scházel a skladbička Dobrou noc! vyzněla tak téměř naprázdno. Samostatné akordy zaznívaly dostatečně dlouze, aby bylo možné vychutnat si jejich zvláštní krásu, avšak za cenu dramatického účinku, který vyvolává naopak jejich těsnější spojení. K tomu se přidal u provádění Janáčkových děl nezvyklý dojem, a sice že na klavíru je postaven metronom. V tomto mistrném provedení se tak občas ztrácel příběh skladby, která sice působila nanejvýš efektně, ale hlas jejího autora v ní utichal.
Vystoupení Thomase Adèse poskytovalo dostatek ohromení a oněch achavých chvil, jak se na prvotřídní klavírní koncert sluší. Otázkou by mohlo být, jestli raději tento zámecký chodníček nenechat zarůst jetelím a chudobkami, abychom po něm trefili domů.

Na závěr večera udělila Nadace Leoše Janáčka Thomasi Adèsovi Cenu Leoše Janáčka za interpretaci a šíření Janáčkova díla. To mimo jiné i jako vyjádření potěšení nad tím, že klavírní skladby Leoše Janáčka nahraje Thomas Adès během následujícího roku na CD. A máme se nepochybně na co těšit.