Koncert orchestru Janáčkovy opery NdB

Dne 10. 10. mělo v rámci 7. ročníku mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno proběhnout představení opery Salome od Richarda Strausse v podání Maďarské státní opery, ale kvůli nepříznivé koronavirové situaci a vládním nařízením muselo být zrušeno. Vedení festivalu se ovšem rozhodlo představení nahradit koncertem orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno pod taktovkou Roberta Kružíka. Orchestr představil program z průřezu Janáčkovy tvorby.
Koncert byl zahájen původní předehrou k opeře Její Pastorkyňa, která je pojmenována Žárlivost. Tato opera je obecně považována za jedno z vrcholných Janáčkových děl. Skladba s velkým orchestrálním obsazením svou pompézností mohutně rozezněla prostory divadla a vytvořila příhodnou atmosféru pro následující skladbu, kterou byl houslový koncert Putování dušičky. Jako sólista se představil vynikající houslista Josef Špaček. Ve svých 23 letech se stal nejmladším koncertním mistrem v historii České filharmonie. Svoje stálé angažmá po sezóně 2019/2020 ukončil, navzdory tomu ale zůstal hostujícím koncertním mistrem. Leoš Janáček původně materiál z tohoto koncertu použil ve své poslední opeře Z mrtvého domu. Nápad houslového koncertu oživili Miloš Štědroň a Leoš Faltus. Pro samotného Špačka to ovšem premiéra nebyla, jelikož toto dílo v roce 2014 nahrál společné s Českou filharmonií pod vedením Jiřího Bělohlávka. Josef Špaček nejen že se předvedl jako skvělý sólista, ale také si s orchestrem i dirigentem velmi dobře porozuměl a výsledné vyznění koncertu bylo bezchybné, a to i přes to, že tento koncert nacvičil s orchestrem za poměrně krátkou dobu.
Program večera pokračoval Janáčkovou Suitou pro smyčce, která se narozdíl od Putování dušičky řadí k jeho rané tvorbě. V Suitě jsou velmi patrné kontrasty v tempu, dynamice i celkové náladě. To je slyšet zejména mezi čtvrtou částí Presto a pátým Adagiem, kdy Presto je velmi energické a vyzní zde hlavně party výše hrajících smyčců. Oproti tomu následující Adagio je klidnější a hlavní melodii zde z velké částí hrají kontrabasy a violoncella. Přestože kvůli interpretaci dílo vyznělo komorněji než předchozí dvě skladby, orchestr pod vedením Roberta Kružíka dokázal tyto dynamické kontrasty výborně zachytit.

Následně se na pódium vrátil Josef Špaček a s ním se představil klavírista Miroslav Sekera, aby společně zahráli Sonátu pro housle a klavír. Stejně jako v Putování dušičky se Jan Špaček předvedl jako absolutní profesionál se skvělým citem pro hudbu a Miroslav Sekera ho skvěle doplnil. Skladba byla, i přes svoji náročnost na poslech, předvedena ladně a s velkou lehkostí.
Poslední oficiální část programu byly Lašské tance. Na pódium se tak vrátil celý orchestr a předvedl tento cyklus, který je inspirován lidovými písněmi a vznikl po vzoru Slovanských tanců od Antonína Dvořáka. Z tohoto hlediska je toto dílo poněkud jednodušší na poslech než většina vrcholných Janáčkových děl. To je dáno také faktem, že na něm pracoval už v 19. století pod silným vlivem právě Dvořáka. Jako u předchozích skladeb dirigent výborně spolupracoval s orchestrem a pod jeho taktovkou vyzněl tento cyklus jako skvělé ukončení ryze janáčkovského koncertu a celého festivalu.
Večerní program ale neskončil. Jelikož to bylo poslední představení v Janáčkově divadle na dobu neurčitou, promluvil ředitel divadla Martin Glaser, šéf opery Jiří Herman a ředitel Waldorfské školy Brno Tomáš Jedlička s vyjádřením k momentální situaci. Byly to velmi emotivní proslovy. Hovořilo se o kultuře jako základu lidskosti, ředitel divadla prosil o navštívení budoucích představení a zmínil, že „jako umělci se nedáme“. K zakončení večera se na pódium a na balkón přidali žáci Waldorfské školy a operní pěvkyně Lucie Hájková. Kvůli opatřením, která souvisejí s epidemiologickou situací, nezpívali, ale recitovali závěr opery Libuše od Bedřicha Smetany. Atmosféra byla velice odlišná od normálních koncertů a posluchači pravděpodobně měli na krajíčku, minimálně my to tak cítili. Přesto, že koncert byl naplánován za krátkou dobu a musel být nacvičen velmi rychle, účinkující se ho zhostili jako profesionálové a předvedli velmi povedený a vyvážený výkon. Ze sálu bylo cítit, že to není úplně příjemné, přesto ale velmi emotivní rozloučení, což zcela jistě přispělo k dlouhotrvajícím ovacím vestoje

Foto Marek OLBRZYMEK