Ačkoliv je jeho jméno obvykle spojováno s úspěchy v oblasti kinematografie, filmový režisér Emir Kusturica se spolu se svou kapelou The Non Smoking Orchestra představil Brnu v jiné roli - totiž roli hudebníka. V rámci svého turné vystoupila kapela v pondělí 29. února v sále Janáčkova divadla.
Srbského umělce Emira Kusturicu není třeba české společnosti nijak zvlášť představovat, jelikož ho k České republice pojí přinejmenším jeho vlastní životní cesta. Kusturica totiž absolvoval v roce 1978 na pražské FAMU v třídě Otakara Vávry. Z dob studia mu vedle vzpomínek, které sdílel s publikem během koncertu, zjevně zůstala i výborná znalost češtiny, kterou při komunikaci s nimi používal.
Spolupráce Emira Kustiricy s kapelou The No Smoking Orchestra, jejíž první projevy byly spojeny se sarajevskou rockovou skupinou Zabranjeno pušenje (Zákaz kouření), sahají až do 80. let. Původní kapela se spolu s rozpadem Jugoslávie rozštěpila na dvě části – jedna sídlící v Záhřebu a pokračující v původním rockovém žánru a druhá sídlící v Bělehradě – totiž The No Smoking Orchestra, jež pod tímto názvem a s Kusturicou v čele působí od roku 1999. Nepřekvapí úzká propojenost hudby The No Smoking Orchestra s Kusturovicovými filmy, jež často byly i hnací silou pro její vznik.
Romové a romská kultura, jež jsou stavěni do středu zájmu mnohých Kusturovicových filmů (Černá kočka, bílý kocour; Život je zázrak; Underground ad.) jsou současně i inspiračním zdrojem hudby The No Smoking Orchestra.
Pravě různé soundtracky z Kusturicových filmů tvořily jádro brněnského koncertu. Zaznívaly postupně skladby od těch méně známých přes ty známější, jakož jsou hudba z filmu Underground, Julieta, Das ist meine Stadt nebo Pitbull Terrier, po takové hity, které jsou v určitém smyslu považovány za hymny kapely The No Smoking Orchestra. Pod tímto míním především písně Unza Unza a Djindji-rindji bubamaro, jejichž první zahrané tóny přivodí u posluchačů téměř okamžitou reakci.
Jedinečnost hudebního projevu kapely The No Smoking Orchestra spočívá zejména ve spojování a vzájemném propojování různých hudebních stylů od tradičního balkánského a romského hudebního projevu přes rock až do přízvuku jazzu. Stylová různorodost je dosažená především promyšlenou kombinací hudebních nástrojů.
Sám Kusturica, (baskytara) víc než hudebník, vystupuje spíš jako animátor a tvář kapely. Roli animátora svojí virtuózní hrou nezřídka na sebe přebíral houslista Dejan Sparavadlo. Energický rytmus zajišťovaly klávesy, buben a perkuse. Melodickou stránkou obstarávali především Nenad Petrović (saxofon) a Ivica Maksimović (kytara), zatímco charakteristický balkánský přízvuk byl zabezpečován trubkou a akordeonem Zorana Miloševiće. V roli zpěváka se hráči navzájem střídali nebo se na ní podíleli společně.
Na scéně vládla zcela uvolněná a veselá atmosféra, při které interpreti poskytovali publiku nejen kvalitní hudební výkon ale i vizuální show, které se vybraní jednotlivci mohli přímo zúčastnit. Po celou dobu koncertu byla vyžadovaná aktivní účast publika, která nespočívala pouze v tleskání v daném rytmu, ale často znamenala připojení se dobrovolníků, i když výhradně z řad žen, na scéně. Vybrané dobrovolnice zastávaly většinou roli tanečnic anebo pomáhaly při realizaci určitých „akrobacií“ jako bylo např. hraní houslí s pomocí cca dvoumetrového smyčce, a to tak, že si housle a smyčec vyměnily role, resp. smyčec se stal tím pevním elementem hry, zatímco housle byly hýbacím prvkem.
Ačkoliv prostor vyhraněný primárně pro operní inscenaci publiku zdánlivě vůbec nevadil, vhodnost vybraného prostoru pro interpretaci tohoto druhu hudby se mi zdá velmi sporná. Ponechávám stranou ne úplně běžnou konzumaci nápojů v sále a soustředím se na poněkud nepřirozenou atmosféru, kterou v určitých momentech bylo silně cítit. Kontrast, jež zejména ze začátku panoval mezí děním na jevišti, kde energičtí členové kapely skákali a tancovali, a v oproti tomu klidném až uspávaném hledišti, byl velmi zřetelný. Naštěstí tyto rozdíly byly už po prví půlhodině překonány. Ačkoliv publikum bylo ze začátku ostýchavé, skvělý výkon kapely a pro Balkán typický energický rytmus nenechal publikum dlouho sedět. Záhy se odvážní jednotlivci zvedli ze židlí a takových postupem času přibývalo stále víc. Publikem vyvolaný přídavek zvedl na nohy celý sál Janáčková divadla, který ovacemi vyprovodil kapelu ze scény. I vedle toho, že se „uspávané“ publikům záhy vzbudilo, nemůžu se vyhnout pocitu, že ani v momentech svého vrcholu atmosféra v hledišti zůstala poněkud chladnější. Jakoby maximální energický potenciál interpretů nebyl publikem v úplnosti rozpoznán a zůstal poněkud nevyužit. Domnívám se, že hudba tak energické povahy jako je hudba Emira Kusturicy a The No Smoking Orchestra vyžaduje přinejmenším více místa na stání a tancování než sál Janáčková divadla může poskytnout. Uvolněnější prostředí by takto temperamentní hudbě umožnilo vytvořit s ní ladící atmosféru, jež by celkový hudební zážitek pozvedla na vyšší úroveň.
Emir Kusturica a The No Smoking Orchestra
29. 2. 2016
Janáčkovo divadlo
Foto: Národní divadlo Brno
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
