Úvodní scéna s roztočenou křivou rudou pěticípou hvězdou sice slibovala zajímavý zážitek, na tento příslib však pouze chabě navázaly snad kubistické kulisy interiéru. Scénografie nevyužila tohoto potenciálu a zůstalo jen u líbivých kulis – zašedlé přepážky s křivými okny v picassovském duchu byly doplněny doslovným nábytkem, tedy pohovkou, lavicí a proutěným košem, který ukrýval všemožné nádobí.
Kombinace textu ponechaného v původní délce a přehnaně realistické režie přivedlo herce k pití čaje či zašívání kalhot v reálném čase. Tři hodiny tohoto kusu, kde se tempo zastavilo jak vlak na širé Sibiři, byly skutečně nesnesitelné. O to překvapivější byly reakce ostatních diváků, vestoje aplaudujících banálním vtípkům. Režie se nepokusila o žádný výklad či aktualizaci tohoto téměř sto let starého kusu, pouze otrocky předvedla každou větu a některé z nich doprovodila přehnaným gestem jak z němého filmu.
Kus provedený v ruštině doplňovaly české titulky. Hodnotit kvalitu překladu mi nepřísluší, mohu si jen postesknout, že se předbíhaly, a tak ochudily diváky i o těch pár překvapivých replik. Program ke hře byl dostupný pouze v ruštině.
Ač byla divácká účast spíše slabší, diváci nadšeně reagovali na historicko-kulturní narážky. Nutno podotknout, že hlediště Hudební scény Městského divadla Brno bylo v drtivé převaze obsazeno ruskými či rusky mluvícími diváky. Mezi herci a diváky tak nastalo vzácné souznění a vzájemné nadšení, což pro mě zůstává bohužel jediným překvapivým momentem celého představení.