Lze poznat krásu a ošklivost?

srpen 2013 Pavlína Sedláčková Kritiky 2013

Ekovy knihy se zabývají krásnem a ošklivostí v západní kultuře od dob antického Řecka až po jednadvacáté století, a to převážně v malířství a sochařství, která mají možnost poměrně věrohodně zobrazit dobový vkus, kulturní a estetické cítění. Barevné a černobílé reprodukce obrazů jsou tak střídány reprodukcemi soch, staveb, iluminací, ale pro moderní dobu i fotografiemi a plakáty filmových hvězd a modelek. Výstižné reprodukce uměleckých artefaktů jsou doplněny úryvky z děl významných teoretiků, básníků, literátů a filozofů daných období (Homér, Augustin, Kant, Hegel, Goethe, Dostojevskij, King a mnozí další). Jednotlivými kapitolami pak provází texty Umberta Eka (v případě Dějin krásy i esejisty Girolama de Michele), které esejisticky komentují, uvádějí, osvětlují a v neposlední řadě nutí k zamyšlení.

Knihu o dějinách krásy, půvabu, přitažlivosti a líbeznosti Eco otevírá popisem historického sepětí pojmů krásy a dobra jako něčeho, co se nám líbí a co podněcuje touhu věc vlastnit (nebo vykonat krásný a dobrý čin). Dále rozebírá odstup od propojení krásy a dobra v bezzájmovém zalíbení, kdy se nám věc líbí a těší nás sama o sobě, nebo vztah mezi krásou přírody a krásou umění; celou knihou se proplétá zejména nit krásy jako kvality, o níž je vyprávěn pestrý příběh.

Zatímco kráse byla v lidské historii věnována četná pojednání, téma ošklivosti si vysloužilo jen okrajové zmínky. Eco dějinám škaredosti, grotesknosti, monstrozity a odpudivosti však vystavěl celou knihu. Pokračování Dějin krásy je uvedeno představou, že ošklivost je protiklad krásy. Tu však Eco vzápětí vyvrací četnými doloženími, kdy to, co je považované za ošklivé, má něco společného i s tím krásným. Případně dokládá teze, že o škaredém a půvabném nerozhodují pouze estetická kritéria, ale i ta společenská a politická. I v tomto pátrání se Eco ponořil pouze do historie západní civilizace uplynulých tří tisíc let. Zaujalo mě, jak nahlédl například "krásná" vyobrazení utrpení mučených v křesťanství nebo jak přiblížil soucit se zohavenými a deformovanými lidmi a zároveň fascinaci, kterou lidé při pohledu na ně pociťují.

Ačkoliv krása a ošklivost jsou v jednotlivých dobách a kulturách relativní pojmy, lidé se je pokoušeli nahlížet jako vymezené ideje a vzory. Pointou naší doby je pak promíšení a svár krásy a ošklivosti v kýči a postmoderním umění. O tom všem poutavě a pestře vypráví Eco ve svých knihách Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti, které doporučuji k prolistování a přečtení nejen všem milovníkům umění. Jejich příběh je fascinující a podmanivý.

Umberto Eco (ed.): Dějiny krásy (Storia della bellezza), přeložili G. Chalupská, V. Křenková, J. Vacek, K. Vinšová, J. Pelán, Z. Obstová a A. Pelánová, Praha: Argo, 2005, 439 stran

Umberto Eco (ed.): Dějiny ošklivosti (Storia della Brutezza), přeložili I. Adámková, J. Vacek, J. Pelán, G. Chalupská, K. Vinšová, Z. Obstová, A. Pelánová, Praha: Argo 2007, 455 stran