Missa Jazz aneb Znovuzrození brněnského klenotu duchovní hudby

Stěžejní dílo Jaromíra Hniličky Missa Jazz se 3. prosince 2020 dočkalo vydání svého prvního studiového záznamu ve finální verzi. Tohoto záslužného činu se nechopil nikdo jiný než profesionální brněnský big band B-Side Band s bandleaderem Josefem Buchtou spolu s Komorním orchestrem Brno a smíšeným pěveckým sborem Ars Brunensis – vše pod taktovkou dirigenta Dana Kalouska. Onen záznam je výsledkem dvanáctileté práce Josefa Buchty, který již v roce 2007 Hniličku oslovil a na jehož popud se Missa Jazz dočkala posledního rozšíření.

Jaromír Hnilička (1932–2016), významný trumpetista, skladatel a aranžér, patřil mezi nejvýznamnější členy Orchestru Gustava Broma, jenž byl úplně původním interpretem Jazzové Mše. Díky Hniličkově působení v tomto uskupení vlastně celé dílo vzniklo. Orchestr měl již během 60. let možnost vyjet do zahraničí. Hlavním bylo turné po Sovětském svazu v roce 1963, ale díky politickému uvolnění a oblibě u politických představitelů v malé míře i na kapitalistický západ. Ač by člověk čekal, že hudebníky inspirovaly v jazzové tvorbě hlavně západní vlivy, u Jazzové Mše tomu bylo právě naopak. Hnilička během zájezdů navštěvoval pravoslavné kostely a dle jeho vlastních slov mu naprosto učarovala staroruská církevní hudba. Jakýmsi předstupněm Mše byly variace na téma Kyrie eleison, kterými se orchestr představil na 2. pražském jazzovém festivalu (rok 1965). Tuzemskými kritiky bylo dílo spíše odmítnuto, ale v zahraničí získalo uznání. To se jen potvrdilo v roce 1969 při jednom z koncertních provedení. Hniličku oslovil majitel továrny SABA Hans Georg Brunner-Schwer, aby napsal ve stylu Kyrie eleison celou koncertní jazzovou mši. Hnilička souhlasil a původní sedmidílná verze byla napsána údajně během jednoho týdne! V červnu 1969 se tedy v západoněmeckém Villingenu natočilo první LP Missa Jazz (Jazz in the Church). Na podzim 1969 bylo dílo předvedeno na Pražském jazzovém festivalu, nicméně to bylo na našem území na dlouhou dobu jedno z posledních.

Dlouhých 20 let čekala Missa Jazz na své znovuuvedení. Hnilička byl na tento moment ale náležitě připraven. Během této pauzy dál čerpal inspiraci v tradičních zpěvech východních chrámů a každý krok v průběhu prvního rozšiřování konzultoval s církevní autoritou. A tak se Missa Jazz dočkala roku 1991 svého prvního záznamu „na domácí půdě“, a to v rozšířené verzi s dokomponovaným sborem. Hniličku ale čekal ještě jeden impuls k úpravám – zakázka Josefa Buchty. Mše se dočkala posledního rozšíření o komorní orchestr, 13. část a získala také něco, co jí do té doby chybělo, a za co můžeme bez debat Josefu Buchtovi s B-Side Bandem připsat zásluhy – senzačnost. Od roku 2008, kdy B-Side Band poprvé představil finální verzi mše v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně, se Mše dostala do povědomí nejen v Brně nebo České republice, ale dosáhla zahraniční proslulosti.

Jak již bylo popsáno výše, mše prošla značným vývojem co do struktury. Původní verze obsahovala sedm částí – Preludium, Introitus, Kyrie, Graduale, Gloria, Credo a Sanctus et Postludium. Při prvním rozšíření byla mše doplněna o poslední část ordinária Agnus Dei a dále Pater Noster, Sanctus, Communio a Postludium. Za povšimnutí stojí, že původní Sanctus et Postludium bylo slovně rozděleno, ale hudebně je poslední část stále stejná a Sanctus úplně nové. Poslední částí, která přibyla, je Omnes gentes jubilate Deo. Poslední verze se také „zbavila“ Intermezza a místo toho nás překvapí Interludium přinášející nové barevné prostředky díky orchestrální části. Výraznou změnou prošla samozřejmě i instrumentace – z de facto big bandového obsazení rozšířeného o hoboj a s minimem vokálních částí se stalo obsazení spíše orchestrálního charakteru, již s významnou vokální složkou.

Celé dílo uvozuje monumentální sborové „Ite, missa est, aleluja, amen“ za doprovodu orchestru v části Preludium. Již to naznačuje že skladba nemá úplně obvyklou stavbu hudební mše. Preludium známe většinou ve spojení s barokní fugou a „Ite, missa est“ jsou závěrečná slova z latinské liturgie římského ritu. Jako by nám Hnilička chtěl naznačit, že jeho Missa je jakousi koncertantní záležitostí duchovního charakteru, „mší po mši“. Po zaznění posledního úderu tympánů se představí big band a zazní již dříve poznaná pasáž. Hutný zvuk bigbandu doplní jakési vsadky orchestru ve frázích přesně vyplňujících pomlky big bandu. Již v této první části celé těleso naznačí, jak přesně a vkusně pracuje s dynamickými a barevnými kontrasty nejen v jednotlivých sekcích, ale i jako celek. Následuje Introitus s jeho melancholickou náladou, kterou podpoří sólové pasáže v podání Juraje Bartoše – křídlovka a Pavla Zlámala – tenor saxofon. Niterný příběh vyprávěný křídlovkou do skoro nicotného podkladu střídají vláčné odpovědi orchestru a po mohutné dynamické vlně, která jej potopí do relativní minulosti, se ke slovu přihlásí již odvážnější tenor saxofon. Tomu již orchestr kontruje mnohem rázněji a sólo naprosto umlčí za značného přispění žesťové sekce. Na závěr nás čeká už jen něžná vzpomínka na to, co orchestr s big bandem vylíčil dříve.

Dále je zhudebněn text: „Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison.“ Po sborovém úvodu přišlo na řadu několik hudebně odlišných pasáží. Prim v této části hraje oboj (Jan Ondruš), který je zanechán bez doprovodu a je tak protikladem k perfektně vystupňovanému sólu baryton saxofonu (opět Pavel Zlámal) pod kterým přesně swinguje doprovod big bandu. Na závěr se přidá i sbor, zazní poslední durový akord, a tím vytváří most k další skladbě. „Gloria in excelsis Deo“ ve stupňované sekvenci otevře dveře čtvrté části Gloria. Druhé zvolání sboru je následováno několika minutami naprosto napěchovanými až k prasknutí skvělým swingováním a třemi v pravdě luxusními sóly: trombon – poprvé se nám tak představí Petr Hnětkovský, tenor saxofon a na závěr trubka, která jako by chtěla vystoupat „na výsost“, až máte pocit, že se jí to podařilo. V části Graduale bych ráda vyzdvihla Hniličkovu hudební invenci. Střídání malých a velkých triol hraných malým bubnem nám již od začátku může evokovat volání SOS v Morseově abecedě. Vyvolané napětí ještě víc umocní pro big band nezvyklý frygický modus, v kterém pak melodické nástroje přebírají původní rytmický motiv, a tísnivá melodie nás tak naprosto obklopí. Vyvádí z ní až trombonové solo, které graduje do durové tóniny a vrací se k původním harmoniím (jako např. v Preludiu nebo Gloria). Ale i tak se po nenadálém záseku vrátíme k původnímu drásavému rytmickému motivu SOS (⸱⸱⸱_ _ _⸱⸱⸱). Poté následuje vícehlasý sbor zpívající bez doprovodu „Omnes gentes jubilate Deo, in voce exultacionis“ (necelý Žalm 46; 2) následován textem z evangelia „Pacem relinquo vobis, pacem meam do vobis“ (Jan 14; 2).

Sedmá část Credo po této rozjímavé vsuvce krásně naváže dialogem mezi saxofonovou sekcí a zbytkem orchestru. Jako by se střídal zpěv celebranta a přítomných na mši. Tento dojem vyzdvihl jednak způsob, jakým se hlasy překrývají, a také mírný hall efekt, který byl použit s lehkou rukou a nepůsobí tak uměle. Následují dvě vokální části Sanctus a Pater noster. Měkký zvuk sborového zpěvu, připomínajícího dávné zpěvy gregoriánského chorálu, vystřídá Interludium s naprosto jinou náladou. Skrze disonantní harmonii se jako na dosah ruky blížíme k již několikrát opakovanému motivu, který provází celou skladbou, ale tak tak nám vyklouzne a my se přesuneme k rozjímavému zpěvu sboru v Agnus Dei. Následuje předposlední Communio, které nám připomene tísnivou náladu Graduale, magické sólo hoboje z Kyrie i jásavé sborové pasáže z Gloria. Je to poslední otočení za celou mší a příběhem, který v hudbě tušíme. Postludium jako dohra uzavírá celé dílo a od klasických vlivů, staroruských chrámů a gregoriánského chorálu, které jako inspirace celé dílo provází a jemným způsobem se mísí a doplňují, jako bychom se přenesli do nějakého amerického protestantského kostela, kde Pavel Zlámal a Juraj Bartoš, jako by předzpívávali svá gospelová sóla a zbytek big bandu jim přitakává „Oh, yes, Lord!“. Rychlé double-time tempo, durová tónina a grandiózní návrat k počátečnímu tématu. Jestli to doteď žádná část neudělala, troufám si tvrdit, že Postludium vás zvedne ze židle.

Mše ve své nynější podobě reflektuje autorovu životní filozofii, cit k práci s různými prameny, ale hlavně kus naší hudební historie. A proto nám precizní a strhující provedení B-Side Bandu nabízí tu nejlepší ukázku toho, kam se u nás jazz od dob prvního provedení posunul.