Když jsem se dozvěděl, že v Brně bude 18.února společně s Czech Ensemble Baroque vystupovat významný britský interpret barokní hudby John Holloway, zaplesal jsem do rytmu courantu. John Holloway je britský barokní houslista, dirigent a učitel. Je jedním z pionýrů historicky poučené interpretace a sám se objevil na více než stovce nahrávek barokní hudby. Po komerčně úspěšném, ale hudebně průměrném a z hlediska barokní interpretace nepříliš zajímavém vystoupení s mediální hvězdou Pavlem Šporclem, se nám hladovým po zvuku střevových strun mělo dostat čehosi mimořádného. Přesto všechno se vystoupení netěšilo takové návštěvnosti, jako výše zmíněný koncert s Pavlem Šporclem. Je to v pravdě zvláštní. Dalo by se očekávat, že hudbymilovné publikum města Brna stejnou měrou ocení i další z řady abonentních koncertů tak zvané „staré hudby“, přesto se tento předpoklad nenaplnil. Snad to bylo počasím.
Ještě než samotný program započal, byli jsme upozorněni, že kvůli zvýšené vlhkosti nezazní plánovaná orchestrální Suita C dur Johanna Sebastiana Bacha. Zneklidňující absence jakékoliv dešifrovatelné logiky v tomto oznámení nepříjemně visela ve vzduchu a ještě po konci celého koncertu jsem naslouchal vzrušeným hlasům, které se snažily dopátrat významu tohoto tajuplného tvrzení.
Jak už je u abonentního cyklu Bacha na Mozarta! zvykem, dostalo se nám úvodního slova od dvojice herců představující právě Johanna Sebastiana Bacha a Wolfganga Amadea Mozarta. Toto již tradiční nutné zlo ponechám bez hlubšího komentáře k hereckým výkonům, snad jen dodám, že snaha vzdělat publikum v historických souvislostech je chvályhodná a u této hudby i na místě.
Jako první zaznělo Händelovo Concerto grosso F dur, op. 3, č. 4. Jindy tolik energií jiskřící orchestr hrál bez jakékoliv viditelné radosti a chuti. Tento výrazový chlad se pak nesl po dobu celého koncertu a snad až v samém závěru se počala mezi jednotlivými členy objevovat nesmělá komunikace. Snad jen cella v tomto alespoň mírně vybočovala a interpretací viditelně netrpěla. Nejvíce pozornosti samozřejmě přitahovala postava Johna Hollowaye. Nedá se však říci, že by v případě Concerta grossa předvedl něco nevídaného, to nás mělo všechny teprve čekat.
Druhou skladbou bylo Vivaldiho Concerto D dur ze sbírky Concerti grossi L’estro Armonico. Jestliže Händelovo Concerto grosso bylo chladným a rytmicky a intonačně nepříliš přesvědčivým, pak Vivaldiho Concerto D dur se stalo čirým mikrotonálním rock’n’rollem, který by roztančil i Aloise Hábu. Žerty stranou. Tento neduh se netýkal jen orchestru, ale ve velké míře i tolik opěvovaného Johna Hollowaye. U sólisty světového formátu je tato intonační nepřesnost až zarážející.
Zelenkova Simphonie à 8 concertanti po nezdařilém Vivaldiho Concertu mírně spravila chuť, přesto ani zde se nejednalo o zcela bezchybné provedení. Zručně napsané komunikace cella, fagotu, houslí a hoboje, zde však víceméně zanikly dílem rezervovanosti orchestru a dílem jeho nejisté intonace. Je to škoda. Zelenka se v poslední době stává cílem nejednoho barokního orchestru, a pokud má posluchače opravdu zaujmout a vydobýt si své právoplatné místo, pak je vysoká kvalita interpretace nezbytná.
Jako poslední bod programu zazněla rozverná Telemannova suita Burlesque de Quixotte. I v případě nečekané absence Bachovy suity by se jednalo o dramaturgicky skvěle vybraný kus, který by dokázal celý koncert shrnout a hlavně citlivě uzavřít. Toto je však ideální případ. Zrovna v případě Burlesque de Quixotte sterilní hra orchestru zamrzí snad nejvíce. Žádná jiná skladba ze zmíněného výběru nehýří tolik vtipem, živostí, nadsázkou, dravostí ale také jemností a elegancí. Zde si zaslouží pochvalu druhá část, která však nevyvážila rezervovaný přístup ve zbylých částech.
Foto: Jolana Halalová
Po opětovném vytleskání interpretů zazněla ještě krátká taneční část ze slibované Bachovy suity, velkorysá náhrada za utopený zbytek skladby, načež se John Holloway odebral do foyer, kde se uskutečnila jeho autogramiáda.
Závěrem se lze snad jen podivovat, jak je možné, že se tento bezesporu kvalitní orchestr, nyní navíc doplněn světovou autoritou v oblasti houslové hry, dopracoval v tomto případě pouze k nepříliš uspokojivým výsledkům. Snad to bylo rozpoložením interpretů, snad nedostatečnou přípravou a snad to vše bylo nakonec oním zpropadeným počasím.
Úvodní foto: Jitka Janů