Předposlední koncert festivalu patřil snad k posluchačsky nejnáročnějším večerům, které se za poslední dva týdny odehrály. Dvojrecitál housle a bicí sliboval skladby autorů brněnské kompoziční školy Miloslava Ištvana, dále kultovní postavy postmoderny Mauricia Kagela či světovou premiéru skladatele Moravského podzimu Erkki Sven-Tüüra.
První polovina koncertu byla věnována výbornému bicímu duu
OK Percussion Duo, které tvoří pedagog JAMU
Martin Opršál a absolvent této školy
Martin Kleibl. Koncert zahájili skladbou
Capriccio Miloslava Ištvana. Toto dílo poskytuje výborný příklad spojení melodických bicích nástrojů s rytmickými, avšak sólisté neustále instrumenty střídají. A tak v jednu chvíli hrají oba umělci pouze na bubny, hnedle naopak na vibrafon a marimbu, jejichž spojení dovoluje samozřejmě daleko větší melodické vedení. Právě do těchto částí vložil skladatel velmi zajímavé harmonie, u nichž však stále zůstávala primární důležitost složky rytmické.
Zakladatel hudebního divadla a jedna z předních osobností Darmstadtských kurzů Mauricio Kagel nezní na českých, ale i světových pódiích často, a tak měli ve čtvrtek diváci jedinečnou příležitost zaposlouchat se do této experimentální hudby. Skladba
Rrrrrrr… může svou prvou části
Rigaudon zmást, že se snad jedná pouze o rytmickou hudbu prováděnou na bicí nástroje, avšak ve větě druhé s názvem
Railroad drama nás skladatel vyvádí z omylu; zatímco Opršál foukal do papíru, Kleibl ho doprovázel hrou na fanfrnoch. Poté si vzal první jmenovaný do rukou metličky, kterými
pročesával vzduch a jeho společník vhodil skleněnou kuličku na velký buben. Do části
Ranz des vaches byla z reproduktorů puštěná nahrávka bučících krav, zatímco oba hráči sypali písek na zvony. Ačkoliv se mohou zdát části mnohdy aleatorní, oba sólisté bedlivě sledovali notový zápis. Až poslední část byla svým způsobem
normální a podobna té první, bez onoho divadla.
Následovala skladba OK Percussion dua
The parable of a sculptor, která se nesla ve stylu Kagela; zatímco Martin Opršál performoval na marimbu, Martin Kleibl klečel u pofiderně vypadajícího shluku činelů, trianglů, koleček a chrastítek, do kterých za doprovodu anglické recitace bouchal, mlátil, nebo je pouze hladil.
Kompozice
Marrrrimba Rrrrock Andrew Papea pro baterii a marimbu začíná zvoláním
Marimba Rock od obou hudebníků. Poté se střídají části, které připomínají Glassovy
Aquas da Amazonia s ostře pulsujícími místy, často velmi disonantními. Obtížným, dokonce až virtuózním partem marimby, který hrál zpaměti, oslnil Opršál všechny v publiku.
Před přestávkou zazněla světová premiéra skladby
Conversio II Erkki Sven-Tüüra pro bicí a housle, na které hrál
Milan Pala a kterému posléze patřila celá druhá polovina večera. Začátek díla svou severskou křehkostí náramně připomněl první větu ze Sibeliova
houslového koncertu, kdy hrály housle ve flažoletech doprovázené xylofonem. K nim se poté přidal i vibrafon. Housle hrály jak melodii, tak i základní synkopovaný, téměř až jazzový rytmus kompozice. Dlouho se na sebe zvuk nabaluje, až dosavadní téma vymizí a přijde zcela nová část s náhlými nástupy, ukončeními i akcenty na lehké doby. Skladba poté končí tak, jak přišla – slabě a jemně. Všichni tři umělci, spolu s autorem poté byli zaplaveni mohutnými ovacemi.
Druhá polovina koncertu jako by vůbec nespadala do celkového rámce dramaturgie; živelný rytmický zvuk bicích totiž převzaly drobné sólové housle v podání Milana Paly. Svůj recitál zahájil
Suitou č. 6 a moll Waltera Courvoisiera. Zde oslnil zejména prací pravé ruky, která se
nasmýkala neuvěřitelným způsobem, avšak stále byla nádherně odlehčená, dále čistotou dvojhmatů, ale i dokonalým zacházení s vibratem a náhlými přechody nálad. Sólové sonáty Eugèna Ysaÿe patří k vrcholu houslové literatury a ve čtvrtek večer provedl Palo předposlední, neboli
pátou. To, co platilo u Courvoisiera, platilo u Ysaÿe dvojnásob. Zde sólista zejména oslnil neskutečně rychlými běhy, zvláště pak v závěru druhé věty. U sólové sonáty D dur Sergeje Prokofjeva naopak houslista překrásně
zvonil svým nástrojem. Až poslední skladbou Pascala Manolia pro milanolo (pětistrunné housle), zkomponovanou pro brněnskou houslařskou rodinu Bursíkových, v jejichž ateliéru byl tento nástroj vyroben, jako bychom se vrátili na začátek celého koncertu, do víru soudobé hudby. Skladba začíná temně, jako kdyby hudebník na podiu odříkával tibetské mantry. Tento efekt je dovolen zejména díky rozšíření rejstříku houslí, zejména tedy do spodních poloh. Podobně jako dílo Erkki Sven-Tüüra byla tato kompozice založena na postupné augmentaci motivu s velmi vypjatým závěrem.
Avšak kvůli výběru takto obtížných a virtuózních skladeb to byla pouze vynikající technika, která posluchači utkví v paměti. Navzdory její dokonalosti se u Milana Paly postrádal jakýkoliv hlubší výraz, kterého v těchto
kládách samozřejmě ani docílit nejde! Proto by pro příště neuškodila jedna pomalá meditativní skladba navíc.
