Závěrečný koncert Moravského podzimu se paradoxně nesl ve znamení jara. A lávy; jak uvedla ředitelka Brněnské filharmonie Marie Kučerová na zahájení koncertu před plným sálem Janáčkova divadla, barvy, které letos festival zvolil, avizovaly českou premiéru 4. symfonie Erkki Sven-Tüüra s názvem Magma, která byla také v pátek na programu. Spolu s ní poděkoval městu Brnu i všem umělcům a divákům, kteří se přehlídky zúčastnili, velvyslanec Estonské republiky Sten Schwede. Dále se také vyjádřil, že Erkki Sven-Tüür je jedna z největších osobností estonské hudební kultury. Za svůj projev, který přečetl celý v češtině, obdržel slušné ovace.
Talinnský rodák a vítěz Sibeliovy dirigentské soutěže Olari Elts naprosto nekompromisně provedl více než stočlennou Brněnskou filharmonii všemi možnými úskalími, která v tak náročném programu čekala v každém taktu. Doslova! Program večera byl vskutku pestrý; Jarní ronda Clauda Debussyho, která koncert zahájila, ani v nejmenším nepředznamenávala, jaké víření bubnů mělo přijít. Nejen dirigent, na jehož ladná gesta byla radost pohledět, ale zejména orchestr kouzlil v této skladbě se zvukem. Ať se jednalo o drobnou dynamiku smyčců na začátku nebo náhlé změny nálad, tak typické pro impresionismus. Vše bylo vkusné a jemné, ale pokud bylo potřeba forte, nebál se ho orchestr udělat, nikdy však zbytečně hlasité. Jednotlivá sóla do sebe plynule přecházela, muzikanti si pohrávali s křehkými frázemi a drobnými tématy, které pak předali dál.
Poslední koncert festivalu měl dva vrcholy. Tím prvním byla vynikající 4. symfonie rezidenčního skladatele Moravského podzimu Erkki Sven-Tüüra. Označení symfonie však není zcela na místě. Tak jako například Miloslav Kabeláč ve své 6. symfonii uplatňuje sólový klarinet, Sven-Tüür v tomto opusu používá rozličných sólových bicích nástrojů, sestávajících se z velkého bubnu, gongu, činelů, xylofonu, vibrafonu, tubusů různé délky, baterie, marimby či bong. Ty všechny byly umístěny na kraj pódia, za dirigenta a před celé těleso. Všechny tyto nástroje naprosto senzačním způsobem obsluhoval pouze jeden hudebník – věhlasný skotský bubeník Colin Currie. V úvodu skladby zazněly tutti hrozitánsky temné polytonální akordy za doprovodu ran na velký buben, který byl umístěn v levé části pódia, které otřásaly celým Janáčkovým divadlem. Toto téma se několikrát opakovalo. Nato pak vždy následoval sled úderů na gong a činely. Poté však přišla část dočista odlišná, ve které Currie doprovázel první housle na xylofon, a ke kterým se posléze přidala flétna. Toto místo náramně připomínalo začátek Conversia II, díla autora této symfonie, které mělo světovou premiéru o den dříve v Besedním domě. Za zmínku zcela jistě stojí rafinovaná místa Magmy, ve kterých po náhlém ukončení mohutného zvuku orchestru pokračuje ve hře osamělého vysokého tónu či zvonivé melodie pouze jeden jediný nástroj, ať první housle či flétna. Taková práce se zvukem notně odkazuje na techniku kompozice tintinnabuli Arvo Pärta. Pravděpodobně celý vrchol skladby přišel zhruba někde v desáté minutě, kdy bubeník/sólista usedl za baterii. Rázem se celá koncepce skladby změnila. Do popředí se dostaly zejména žestě, které bicistu doprovázely velmi zajímavými kovovými akordy. Poté přišla Currieho bateriová kadence. Po zhruba třech minutách měl posluchač nutkání vyskočit ze sedačky a zapískat tak, jak se to mnohdy dělá například na metalových koncertech, když bubeník předvede své umění. Currie šel dál, tempo v rukou neustále zrychloval, zatímco na basový buben se synkopicky strefoval do svého metra rukou, až se zdálo, že na podiu exploduje. Kadence začínala být neúnosná, když se opět zpovzdálí ozvaly ony metalické žesťové akordy. Bubeník měl rozestavené nástroje tak, že s pokračováním symfonie postupně přecházel na pravou část podia, kde byla umístěna marimba a bonga. Zvláště úsek s bongy nejednou připomínal Stravinského Svatbu ale i Svěcení jara, skladby, kterými se Sven-Tüür bezpochyby při komponování tohoto opusu inspiroval. Na konci se Currie vrátil zpět na levou část podia, kdy zopakoval onen hrozivý začátek, ovšem obohacený velkými zvony. Celou skladbu ukončil chromatickým úderem do vibrafonu, který, spolu s rozezvučenými zvonečky, dlouhou chvíli dozníval nad dávno umlklým orchestrem, až posluchači slyšeli pouze alikvóty. Struktura symfonie tvoří dojem, že sólistu doprovází ne jeden, nýbrž rovnou tři tělesa – smyčcové, dřevěné dechové a žesťové. Každá sekce má ve skladbě ohromnou důležitost, zejména Sven-Tüürovým zajímavým kombinováním nástrojů, jako byla například neotřelá společná hra violoncell a trombonů. Vcelku nesmělý a rozpačitý potlesk brzy přešel do obrovského aplausu ve stoje, který donutil všechny tři – bubeníka, dirigenta i skladatele, aby se několikrát vrátili na podium a uklonili se nadšenému obecenstvu.
Druhým vrcholem večera byla již sto tři let stará skladba, která změnila pohled na hudbu 20. století – Svěcení jara Igora Fjodoroviče Stravinského. Skladba začíná snad nejznámějším fagotovým sólem, které autor označil za posvátnou hrůzu v poledním slunci. Velmi náročný part v nejvyšším fagotovém rejstříku (nástroj zde hraje notu d2, nejvyšší tón, který lze na fagot zahrát) byl zahrán bez nejmenší chybičky, možná snad trochu pomalejší, než je obvyklé. Co nesmí zůstat bez povšimnutí, byla sóla es klarinetu. Stravinskij tohoto nástroje užívá velmi rád a velmi často (např. v Petruškovi), avšak mnohdy je nad lidské síly, aby se dokonale ozvalo vše, co je zapsáno v notách. Na závěrečném koncertě však na tento nástroj hrál skutečný mistr, který svůj part zahrál perfektně. To samé platí i o roli basklarinetu, jehož výjezdy z hlubokých poloh do těch nejvyšších jsou snad stejně obtížné a opět, na koncertě bezchybné. Je-li řeč o dřevech, nesmí se zapomenout na pikolu, která téměř nehratelné běhy zvládla fantasticky. Bez kontrabasů, které neuvěřitelným způsobem podporovaly všechny hudebníky, by byl výsledek pouze čtvrtinový. Hráči totiž báječně pochopili Stravinského koncepci bicího pojetí smyčců; v jednu chvíli si posluchač myslel, že tympánista hraje virbl, avšak při bližším prozkoumání ansámblu si všiml, že to není tympán, nýbrž kontrabasy, které svou úlohu sehrály naprosto znamenitě. Jediná škoda byla počáteční nejistota lesních rohů, které buď nenastoupily společně, nebo chvílemi neladily, avšak během pár minut byla tu a tam a zbytek Svěcení si všichni v sekci vyloženě užívali. Bez opomenutí však nesmí zůstat ani další žestě, zejména tedy trombony, které náročný party zahrály zkrátka famózně, nebo trubky, jejichž dokonalé pianissimo bylo omračující. A pokud jde o nástroje bicí, které obsluhovalo celkem pět hráčů, tak ani těm nelze nic vytknout. Spíše naopak. Tak dokonale vytříbenou a synchronizovanou souhru všech bubnů a gongů s orchestrem si bude Olari Elts ještě dlouho pochvalovat. Na hraní celého orchestru bylo vidět, že dirigent vysvětlil všechny změny taktů, rytmické prohnanosti a objasnil veškerá svá gesta, aby byla pro hráče co nejjasnější. Těleso tak akcentovalo na těžké i lehké doby jako jeden. A že se v průběhu díla naakcentují! Při závěrečném potlesku odměnilo těleso dirigenta vřelým a upřímným aplausem, jaký se na koncertech, zvláště pak od hráčů, nevidí často.
Moravský podzim měl tři vrcholy. Byly to ty večery, které patřily pouze filharmoniím. Avšak závěrečný koncert byl zákonitě ten, na který se bude vzpomínat ještě dlouhé měsíce, ne-li roky.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
