Mráz kopřivu nespálí

Markéta Hájková Kritiky 2016

Mnoho brněnských kaváren a restaurací nabízí svým hostům v rámci vyšší konkurenceschopnosti a plnohodnotného servisu i kulturní program. Výjimkou není ani vegetariánská restaurace Verbena sídlící na okraji lužáneckého parku. Vedení rodinného podniku se zaměřuje především na lokální (bio) produkci, což se odráží nejen na jídelním lístku, ale především v dramaturgii výstav, koncertů a autorských čtení. Tento ucelený a jasný koncept je čitelný i z právě probíhající komorní výstavy (19. ledna – 18. února 2016) dvou přátel, výtvarníků Daniely Mikuláškové a Jana Karpíška pojmenované příznačně Chaverim tovim (z hebrejštiny dobří přátelé).

Nevelké prostory restaurace o dvou místnostech hostí (v podstatě random) ochutnávku z díla umělců žijících v Brně, naladěných na přírodní rytmy a výtvarnou meditaci. Jejich vnitřní krajiny rezonují v příjemném prostředí, které tím rozpínají o další rozměry, a ve kterých jim lze naslouchat. Vystavené obrazy se spontánně a na první pohled neúmyslně nevinně doplňují. Jednotlivé výjevy nalézá návštěvník bez popisků, ale nemusí se cítit ochuzený. Má možnost projít se díky nim ve svých vlastních představách. Oba autoři totiž své práce na vernisáži překřtívají „sight-specific“ způsobem na základě konkrétní situace a umístění. Vznikají nová označení dvojic děl souznících barevností či námětem navzdory tomu, že každé plátno samo o sobě již název nese. Prvek citlivě formulované náhodnosti se v tvorbě obou výtvarníků projevuje s rozdílnou kadencí. Jan Karpíšek ve své krátké úvodní řeči vytyčil jednoznačně patrnou linii mezi formou svých a kolegyniných artefaktů: „Vše, co je vyšívané vytvořila Daniela, malované je mé a malé Medy.“ Dívenka Meda spolupracovala s malířem přímo na místě na největším plátně výstavy Bubáčci v lese (2015).

Bruntálská rodačka, malířka, kreslířka a autorka objektů Daniela Mikulášková se v posledních deseti letech intenzivně věnuje na výstavě prezentovaným vyšívaným obrazům. Během mateřské dovolené hledala alternativu pro dlouho schnoucí plátna. Objevila výšivku. K tomuto druhu tvorby se tedy zpočátku uchýlila jako ke z nouze ctnosti. Postupně v něm nalezla svébytný způsob svého vyjádření a nyní se pohybuje ve vyrovnané plató fázi růstové křivky svého zájmu o „malování bavlnkami“. Profesní zázemí jejího způsobu práce vychází ze studia na Filosofické a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a především z brněnské FaVU VUT z ateliéru environmentu Vladimíra Merty.

SÍŤ XIV. (2013)

Mikulášková oživuje snové (i/a) reálné krajiny, prostory, tvary a figury. Objekty a náměty se plasticky přelévají od konkrétních po geometricky abstraktní. Má volnou ruku, zápěstí. Cítí svobodu. Pracuje s dynamikou. Tektonika tenkých nití je střídána subtilními bavlnkami i těmi hřejivě macatými. Kolik to stojí času? Kolik je potřeba mezičasů? Tisíc, tisíce… čárek. Skládá vedle sebe stehy; základní stavební jednotky svého slohu. Její steh jako „prostorová úsečka“ dle výtvarníka Jiřího Hůly představuje prvek množiny za procesu vznikajícího záměru. Již položená miniaturní a nahá kulatina budoucího srubu-díla ovlivňuje umístění dalších kmenů. Rozhoduje, stává se stavbyvedoucím. Intuitivní vedení je patrné i z tradičního vyšívání v ruce s pomocí kruhu. Prázdná kanava s množstvím prázdných chlívečků nabízí nekonečné množství kombinací pro smysluplné zaplnění. Tím, že autorka nevidí předem celek, organicky zapracovává svůj cit pro orientaci v prostoru „plátna“. Za ta jí slouží různorodý materiál od starého dětského povlečení, potahů, látek od přátel či ze second handů; věcí nalezených či získaných. Mikrosvěty se pak protahují a zývají v jemné barevnosti na podkladech s příběhem. Malebnost, žensky autentická přítomnost domova a zhmotněná trpělivost není v případě Daniely Mikuláškové definovaná jemnou a přesnou výšivkou, ale jejím uvěřitelným expresivním pojetím. Míra opravdovosti kvantifikuje kvalitu. Hrubší forma vytváří fyzicky uchopitelnou strukturu a divák prozkoumává důvěrně známou matérii s obohacujícími „poznámkami pod čarou“. Vzpomíná na dětství, je mu teplo.

Pukliny, 2012

Její rukopis vychází z principů tvorby Václava Boštíka. Dle Jiřího Hůly je posouvá dál prostřednictvím cíleného rozehrávání dějů, jež vyplňují vakuum dosud netknutého pole plátna. Přímý odkaz a fascinaci vyšívanými fantaskními květinami Anny Zemánkové přiznává sama autorka. Naivita art brut je totiž blízká i jejímu alter egu Kao a Maki, pod jehož záštitou Mikulášková vytváří drobnější vyšívanky na základě kreseb svých dvou dcer, Karolíny a Markéty. Podobnost v procesním aspektu tvorby nalézáme u Evy Prokopcové. Mikulášková skládá své obrazy ze stehů, Eva Prokopcová používá jako svou primární proměnnou tečky. Charakterem díla se obě výtvarnice blíží repetitivnímu pojetí práce. Imaginace Mikuláškové se však přeci jenom stále pohybuje v rozvolněnějším chodu. Látkový rastr komunikuje s tím grafickým například i u Aleny Kučerové či perforovaných prací Dalibora Chatrného, rustikálních kotcích Zorky Ságlové. Inspiračních zdrojů vzdálených i blízkých by se dalo najít nespočet. O mnohých z nich třeba ani autorka záměrně nepřemýšlí, ale pozorný recipient má možnost si je sám objevit. Přirozeně (ne)uspořádané chuchvalce barevných bavlnek, sdílené krajiny a vrstvené struktury rozehrávají variabilní asociace. Malířka neuzavírá svou tvorbu do neprostupné bubliny, ale komponuje hutný svět mnohovýznamových krajinovýšivek.

květina Anny Zemánkové (zdroj Artlist)

Za metaforu tvorby Jana Karpíška by se dala považovat senzitivní meditace s určitou dávkou nadsázky. Skládá své malby z představ a transformovaných osobních zážitků. Ačkoliv se vyjadřuje jasně, konkrétně a srozumitelně, epickými tématy rozdmýchává fantazii diváka. Existuje mnoho cest, kterými se lze vydat. Kolem včelích úlů, kopřivového háje (něžné kopřivy Dvě sestry, 2014; Buddha v kopřivách, 2015; Oči, 2015), kamenů obrostlých mechem i neprostupným lesem (Zelený, 2012, vernisážově Dubínek). Zakuklené výňatky světa za zrcadlem autor poeticky rozkrývá pro zvědavé oči dobrodruhů. Z pláten čiší zenový klid a emocionální intenzita. Obsahově Karpíšek tíhne k harmonickým tématům, v nichž má za cíl osobitě zachytit svůj a rámcově i kolektivní prožitek štěstí. Figura či její torza okupuje většinu maleb (Krajinatělo, 214), kde neustále proniká a vrůstá do okolního prostředí, stává se součástí antropogenní krajiny.

Dvě sestry, 2014

Akryl na překližce Buddha v kopřivách nás přivádí do pohádkového fragmentu reality. Do výjevu, kde se čeká na pohlazení v obležení usmířených kopřiv. Kresba je budována soustavou jemných a odlehčených plošek barvy. Překližka v tomto případě prosvítá podobně jako látka ve scenériích Mikuláškové. Autor pracuje s přirozeností dřeva. Tělem kočky ladně ovíjí překližkový suk. Atmosférou dílo pohlcuje na rozhraní snu, halucinací a časových paradoxů. Nastoluje až ožehavou vyrovnanost.

Buddha v kopřivách, 2015

Drobný, ale přesto reprezentativní výňatek z díla Mikuláškové a Karpíška je originálním vhledem do obrazotvornosti inspirované reálnými zázraky běžného dne. Návštěva vyvolá podobné emoce jako rekreace na chatě či sběr hub v lese plném duchů. Jedná se o zhmotněný prožitek, který obklopuje tajemná nehybnost. Přímočaré vyjádření zrcadlí komorní pohled univerzálnímu, senzibilitu věcnosti. Chci zde kategoricky zapustit kořeny.