Navždy v koncích; Impresário napříč staletími, aneb polystylistický klasicismus v Divadle na Orlí

Patrik Červák Kritiky 2016

do v brněnském Divadle na Orlí nenavštívil mezi devatenáctým a třiadvacátým březnem inscenaci půvabné, rozmarné a osvěžující opery buffy/intermezza italského skladatele Domenica Cimarosy (1749 – 1801) v podání Komorní opery Hudební fakulty JAMU s názvem Impresário v koncích (L´impresario in angustie) z roku 1786, může zcela bez pochyb žít plnohodnotný život jaký doposud žil. V podstatě ani v životě návštěvníků tohoto představení se pravděpodobně vůbec nic nezměnilo, avšak jsou to právě ti, kdo provedení této opery byli přítomni, kdož si zaručeně a nepochybně odnesli přinejmenším titěrnou vzpomínku, která jim v časech deprese a sklíčenosti vytvoří na tváři úsměv, nebo alespoň tragikomické cukání koutků, je-li stupeň zarmoucení vyšší, nežli brněnský orloj.

Od doby, kdy Benedetto Marcello ve svém pamfletu Divadlo podle módy (Il teatro alla moda) seznámil širokou veřejnost s fraškou a komedií, která se odehrávala v pozdně barokních divadlech, a která určitým způsobem v některých institucích přetrvává i dodnes, byl tuze populární, ať už v činohře či v opeře, model divadla na divadle. Režisér výše zmíněné inscenace Impresária Marek Mokoš však toto schéma posunul na zcela jinou úroveň. V Divadle na Orlí jsme tedy byli svědky divadla na divadle na divadle (a pravděpodobně ještě jednou na divadle); v podstatě ani já sám si nejsem stoprocentně jistý, zdali se jedná o divadlo na třetí či na čtvrtou. Celý režisérský koncept vedle sebe/proti sobě staví několik juxtapozic – představení bylo od začátku do konce stylizováno jako generální zkouška inscenace; tudíž režisér Mokoš v roli sebe samého v průběhu celé opery komandoval zbytek umělců, kteří se podíleli na hladkém průběhu opery. Nutno dodat že nečekaný herecký výkon režiséra byl skutečně znamenitý a divák si tak v ustavičných lapáliích, které ho celou zkoušku provázely, pokládal otázku, zdali náhodou impresário v koncích není právě on. V prvních dvou rovinách se hraje divadlo, kde režisér hraje režiséra, dirigent dirigenta a zpěváci hrají zpěváky (ovšem ty zpěváky, kteří studují na JAMU). Tudíž všichni hrají svou přidělenou roli, která však přestává být rolí a transformuje se do přidělené úlohy, která je neměnná a pevně daná a která nás nepostřehnutelně zavádí do roviny druhé. Třetí a čtvrtá úroveň divadla na divadle v tomto provedení náleží plně zpěvákům; ti totiž vystupují jako operní postavy (Operní ředitel, Koloratura, Kapelník, Básník atd.) avšak tyto persony v posledním, čtvrtém stupni, navíc vystupují v divadle, jenž je ale pouze divadlo, které existuje pouze v Impresáriovi v koncích. A tak, když například na jevišti zpívá Koloratura, je to dvojí jeviště – jednak jeviště v díle Cimarosy, kde ji poslouchá Operní ředitel a jednak hmatatelné podium, kde jejímu zpěvu naslouchají posluchači, kteří přišli na představení. V jejím zpěvu ji doprovází hudba orchestru, který řídí dirigent, jež však hraje sám sebe. Všechny tři až čtyři úrovně divadla se však po celý večer kontinuálně prolínají, a tak se například ve druhém jednání Michal Marhold, jenž ztvárnil roli Operního ředitele, v orchestřišti hašteří o hudbě s dirigentem Jiřím Habartem, jenž nakonec kapituluje a nechá ho napospas muzikantům. Zábavný je tedy fakt, že si nejsme zcela jisti, zdali dal dirigent orchestru všanc Michala Marholda nebo jeho postavu Operního ředitele.

V dalších třech rovinách, které stojí vedle sebe, se však odehrává i samostatné zpracování opery. Ta první pochází jakoby z daleké budoucnosti; na začátku inscenace stála na podiu jakási skleněná zeď, za níž byly zavěšené futuristicky vyhlížející kyslíkové masky. K nim se posléze postavilo deset postav, které si je přitiskly na obličej. V tu chvíli hlas z ampliónu všechny v sále informoval, že diváci nejsou schopni jakýmkoliv způsobem zasáhnout do tohoto digitálně ovládaného programu, tedy představení. Druhá rovina již byla zmíněna – po umlknutí hlasu v tlampači se všech deset postav rozešlo ke svým povinnostem, za neustálého režisérova sekýrování, dirigent Jiří Habart v roli dirigenta Jiřího Habarta si stoupl do orchestřiště na svůj stupínek, uchopil taktovku a lepým gestem zahájil hudbu ouvertury. Za jejího znění na jevišti stále probíhala režisérova komická organizace zkoušky, která s podkresem hudby ale mutovala do dimenze němé grotesky, avšak s podkresem klasicistním a ne ragtimeovým. Třetí a poslední rovina představení již zahrnovala téměř vše, co slibovaly fotografie a videa na facebooku v masivní předpremiérové kampani. Scéna, již vytvořil David Janošek, byla v podstatě velmi jednoduchá a snoubily se v ní dva antagonistické prvky: minimalismus v poskrovném použití jakýchkoliv objektů na jevišti, proti kterému stála ale určitá vyumělkovanost konce 18. století v podobě nábytku. V prvním obrazu na jevišti stálo bílé křídlo (klavír) spolu s bílým křeslem a bílé zrcadlo, zatímco ve druhém stojí na podiu už pouze křeslo a uprostřed je na piedestalu umístěno jakési slunce z větví, v jehož obvodu zářila žlutá vánoční světélka. Zpěváci/herci ale mimo podium využívají celé přední části sálu společně s foyer. V jednu chvíli, když postavy zrovinka proběhly kolem předních řad pobavených diváků a chtěly opustit sál hlavními dveřmi, srazily se v nich s nemile překvapenou a dle výrazu ne příliš oblaženou dámou, která se pravděpodobně vracela z určité místnosti. Tento výjev způsobil nekontrolovatelný výbuch smíchu v celém hledišti, který neustal až do konce prvního jednání. Kostýmy, které měl rovněž na starosti David Janošek, podobně jako scéna přemostily dobu více než dvě stě let; tak například oděv Operního ředitele byl veskrze moderní – kravata, košile, vestička a sametové sako – takovou kombinaci dnes můžeme vidět běžně na ulici. Přes sako však byla přehozena kožešina, která spolu s nadmíru vzorovanými kalhotami působila přeumělkovaně, podobně, jako působila móda doby Cimarosy. Móda konce 18. století navíc byla podpořena velmi silným nalíčením Michala Marholda. Postava Koloratury měla naopak kostým, který by mohl zapadnout do 30. let minulého století, zatímco Kapelník vlastnil pravděpodobně šat nejkorektnější době, kdy opera vznikla, nevyjímaje bílé paruky. Celá inscenace se tedy odehrává jak v budoucnosti, tak v přítomnosti, tak ale i v jakési quasiminulosti s pseudodobovými kostýmy, které by si však své uplatnění našly v rozmezí let 1780 – 2016.

Hudební nastudování nevycházelo z původní Cimarosovy verze, nýbrž z přepracované varianty Johannem Wolfgangem Goethem a Christianem Augustem Vulpiem z roku 1799, která obsahovala i hudební části jiných tehdejších skladatelů. Úklady Cimarosovy partitury, stejně tak hudby všech jeho současníků je, že každá sebemenší chybička, nezaladění, či zaváhání, je ihned nekompromisně slyšet a může posluchače vytrhnout z náramné zábavy, kterou zažívá při pohledu na herce. Orchestru pod vynikajícím vedením Jiřího Habarta se však nic takového nestalo. Ba naopak, jeho slabost pro starou hudbu, obohacena značně pečlivou a svědomitou prací přinesla kýžené ovoce v podobě krásné muziky, stylově vypiplané, avšak permanentně lehké, která se rozlila do duše a srdcí posluchačů jako zlatý balzám. Pouze v jedné části orchestr a zpěváci ne zcela přesně reagovali na gesta dirigenta, avšak taková výtka je v porovnání s kvalitou hudebního nastudování absolutně zanedbatelná. Všechny árie, dueta, terceta a kvinteta byla zpívána v původním italském jazyce. Jedna jediná árie Altistky zůstala v Goetheho německém originále. Mluvený text byl přímo pro tuto inscenaci přeložen do češtiny Tomášem Studeným.

Vcelku všichni zpěváci při představení prokázali nekompromisní profesionální výkony. Zvuková vyváženost taktéž víceméně fungovala, snad jen Kapelník v podání Pavla Valenty byl chvílemi přehlušován zvukem nevelkého orchestru. Michal Marhold se postavy Operního ředitele zhostil excelentním způsobem a to jak po stránce herecké, tak zejména jako zpěvák – jeho sytý a sympatický hlas dozajista náramně uspokojil nejednoho posluchače v sále. Koloraturní zpěv postavy Koloratury, jíž se zhostila Doubravka Součková, nejednoho diváka udivil vynikající technikou. Altistka v podání Jarmily Balážové disponovala krásným pěveckým i přirozeným a nenuceným hereckým projevem, leč ve zcela záměrně hrůzných a o nějaké to číslo menších šatech v barvě řídkého kočičího rektálního výměšku světlejšího zbarvení a patrně shodně úděsné paruce, působila v každé scéně politováníhodně a zábavně trapně. Avšak nepůsobila tak pouze ona, nýbrž v podstatě všechny postavy, které v opeře vystupovaly. A právě tato záměrná trapná nedokonalost byla pravděpodobně dalším důvodem, proč si představení získalo ohlas u nadšeného publika; všichni zúčastnění si totiž moc dobře uvědomovali, že jsou součástí studentského nastudování opery, sice profesionálního, ale stále „pouze“ studentského, a z možných, všude číhajících trapných a zákeřných situací, se kterými se v divadle zkrátka dříve či později střetne téměř každý, tvůrci vytvořili právě ony působivé a žertovné stránky inscenace. Řečeno hospodárně a ekonomicky, bez zbytečných pseudointelektuálních žvástů – všichni vystupující brali se svěžím humorem nejen svou roli, nýbrž i sami sebe.

V dnešní době, kdy je nesmírný boom nejen v provozování, ale i komponování (neo)staré hudby a je prakticky nemožné rozpoznat baroko či klasicismus od některých skladeb 20. a 21. století, v naší epoše, kdy je myslitelné naprosto cokoliv, by mě v žádném případě ani přinejmenším neudivilo, kdyby byl Domenico Cimarosa soudobý brněnský skladatel Dominik Čimaros, jenž zkomponoval Impresária v koncích právě pro tuto příležitost, a my byli svědky její světové premiéry. Samozřejmě, že obrovskou zásluhu na této nadčasovosti má kromě čisté a krásné hudby i humorné téma, které autor uplatnil, velkou rolí se na tom ale samozřejmě také podílel vynikající polystylistický režijní koncept Marka Mokoše, který, jak se zdálo, padl všem, kdo se inscenace účastnili, jako šitý na míru.



Impresário v koncích. Autor hudby: Domenico Cimarosa (1786). Autor libreta: Giuseppe Maria Diodati. Česky mluvené texty v libretu: Tomáš Studený (2016). Režie: Marek Mokoš. Dirigent: Jiří Habart. Scéna a kostýmy: David Janošek, j.h. Hudební nastudování: doc. Mgr. MgA. Tomáš Krejčí. Produkce: Andrea Hurníková. Barbora Mikolášíková, Petra Trubinská. Asistent režie, inspice jeviště a zvuku: Natalie Gregorová. Inspice světel: Kristýna Kopřivová. Asistenti produkce: Vojtěch Kába, Barbora Schejbalová, Gabriela Vojtičková. Osoby a obsazení. Operní ředitel: Michal Marhold, Pavel Slivka. Kapelník: Pavel Valenta, j.h., Martin Javorský, j.h. Básník: Martin Vydra, Tadeáš Hoza. Koloratura: Doubravka Součková, Aneta Ručková. Subreta: Tereza Maličkayová, Mária Havrilaková. Altistka: Jarmila Balážová, Pavla Mlčáková, Dorota Smělíková. Režisér: Marek Mokoš. Asistent režie/technik: Michael Robotka. Inspicientka: Natálie Gregorová. Nápověda: Zuzana Machová. Hlas 1: David Janošek, j.h. Hlas 2: Lubomíra Sonková, j.h. Spoluúčinkuje Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně.
Divadlo na Orlí, 19. – 22. března. 2016
II. repríza, středa 22. 3. 2016 v Divadle na Orlí