Neboť jsem Zdeněk Nejedlý. Několik slov k monografii Jiřího Křesťana

říjen 2013 Silvie Čermáková Kritiky 2013

Zdeněk Nejedlý by se zrodil teprve splynutím mnoha postav, jejichž vzestupy a pády nakonec sledujeme se vzrůstajícím zaujetím a snad místy i s pochopením. Takové a mnohé další podoby jednoho muže spojuje autor monografie Jiří Křesťan v jediný pozoruhodný osud člověka, který jako málokdo naplňoval Nietzscheho slova: „Má se to s člověkem jako se stromem. Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin – do zla.“ Křesťan ostatně volil všechna tři motta pro svou knihu velmi promyšleně, precizně.

Výraz precizní je ostatně nejvýstižnějším označením pro celou tuto monografii, zejména pro způsob, jakým její autor nakládá s archivními materiály, odbornými i literárními texty a s veškerými dalšími zdroji. Zajímavý dojem zanechává řada pasáží citovaných z deníkových zápisů Nejedlého rodinných příslušníků či nejbližších spolupracovníků; ti představují často zrcadla, s jejichž odrazem by on sám byl pravděpodobně jen nerad konfrontován. Je nepochybné, že práce na této knize se stala živou součástí svého autora. Svědčí o tom nejen jeho vlastní závěrečné vyznání, ale každá jednotlivá stránka. Pro zachování objektivního odstupu Křesťan ovšem často odkazuje k pracím, jejichž autoři zdaleka neprojevili takové pochopení pro Nejedlého problematickou osobnost; za všechny zde jmenujme Václava Černého.

Monografii věnovanou jedné z nejkontroverznějších postav našich moderních dějin charakterizuje zjevný cit pro detail, záviděníhodná pečlivost a potřeba obsáhnout dostatečně široký kontext, vycházející nepochybně opět ze snahy o maximální objektivitu. Přestože ve všech zmíněných rysech poznáváme vliv nebo alespoň příbuznost s typickým stylem práce Zdeňka Nejedlého, naštěstí pro nás se vše vešlo do jediné publikace a neskončilo to rozsáhlým a do detailů prokresleným prvním dílem, jenž se svých pokračování již nikdy nedočká, opakovaným to prokletím Nejedlého vědeckých prací.

Obvykle se v recenzích dočteme cosi obligátního o době, která se odehrává na pozadí příběhu, případně o příběhu na pozadí doby. Zde se nabízí zcela jiný pohled: časové, společenské, politické a další kontexty se nacházejí na stejné úrovni relevance s osobnostním, profesním i lidským vývojem Zdeňka Nejedlého, stejně tak jsou též podrobovány reflexi. Mimo jiné tedy máme možnost zkoumat okamžiky, kdy se z konstelace doby zrodí jedinečný lidský osud, a momenty přesně opačné, kdy vůle a vliv výjimečné osobnosti mohou určujícím způsobem ovlivnit podobu a směřování své doby. Zmíněné zkoumání se přitom nemusí týkat výhradně jen osobnosti Zdeňka Nejedlého.

Již názvy kapitol, sedmi velkých celků členěných pak dále do podkapitol, napovídají, že prizmatem pro monografii o „rudém profesorovi“ je příběh a že se nesetkáme pouze s vyčerpávající, nicméně strohou vědeckou prací. Jiří Křesťan odvažováním přesných dávek udržuje narativ v rovnováze, odbornému textu místy povoluje humor či osobní autorskou reflexi. Dosahuje tak zajímavého výsledného efektu, kdy se po překonání možného počátečního ostychu ke knize vracíme málem jako k rozečtenému románu. Je zbytečné zdůrazňovat to, co je nasnadě, totiž že monografie nás provází „příběhem“ Zdeňka Nejedlého doslova od kolébky ke smrti a možná ještě dál, že nás seznamuje s jeho studentským, později vědeckým a politickým životem, jeho osobním, lidským i profesním vývojem. Zajímavější už je, že nakonec obdržíme možná více otázek, než odpovědí. Nesporně vzrušující je však informace, že ve chvíli narození Zdeňka Nejedlého byla přítomna „záhadná bytost „Jetty“, kterou čtou někteří jako „yetti“ a považují ji za sněžnou ženu.“ Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry určující byla tato skutečnost pro další osud budoucího génia.

A tak se v knize skrývá cosi neočekávaného. Co možná opravdu zaskočí, je náhle si uvědomělá příležitost k nahlédnutí do zmnožených zrcadel a k hledání svých vlastních odrazů. Jako by sám Nejedlý představoval zrcadlo, od něhož se odráželo mnoho podstatného, nacházelo vnější odezvu a jako převrácený obraz se mu navracelo zpět. Nikoliv výjimečně se obrazy skutečností i obrazy lidské navracely v podobě notně pokřivené, změněné (husité, Masaryk, Smetana, Janáček, Helfert, přátelé, oponenti, ženy, láska, ctižádost, úspěch, uznání, ideje…). Je znepokojivé, že někde na pozadí možná tušíme i ten svůj vlastní obraz, podobně jako jej s úlekem spatřil sám autor. Kniha je tak nejen zajímavým informačním zdrojem, ale podněcuje k dalším úvahám, otázkám a hlubšímu studiu.

Příloha, zařazená jako celek za textem, obsahuje vedle bodového soupisu základních životopisných údajů nebo seznamu bytů, které kdy Zdeněk Nejedlý užíval, také rozmanitý obrazový materiál, jenž stejně jako komentáře k jednotlivým snímkům opět potvrzuje nejen preciznost autorova výběru, ale opět svědčí o míře jeho osobního přístupu; oboje stojí za pozornost. Jiří Křesťan svou knihu opatřil nepřehlédnutelným podrobným poznámkovým aparátem, jemuž pro nesporný informační a kontextuální přínos odpouštíme místy výraznou prostorovou převahu nad vlastním textem. Cenný zdroj pro další studium představuje rozsáhlý soupis pramenů a použité literatury, jehož součástí je opět pečlivě zpracovaný jmenný rejstřík.

Za zmínku v neposlední řadě stojí svěží grafická úprava a výsledná podoba knihy odkazující k dobré tradici české knižní tvorby. Skutečnost, že právě takový typ publikace může sklidit na tomto poli pochvalu, mne naplňuje optimismem.

A mé doporučení závěrem (a důvod, proč si knihu přečíst)? Vychází z poněkud nepohodlné teze, že každý jsme, ať se nám to líbí, nebo ne, tak trochu Zdeněk Nejedlý. Jiří Křesťan vytvořil práci mnoha vrstev, pro každou z nich by bylo možné tuto tezi uplatnit a všechny jsou přitom nějakým způsobem znepokojující. Zde uvádím pouze jednu z nich, a tou je jakási imanentní přítomnost Zdeňka Nejedlého i v současné mladé generaci, jejímž příslušníkům namnoze jeho jméno už nic neříká. Nejlépe by bylo pokusit se vnímat Zdeňka Nejedlého jako fenomén, který lze přirovnat k fantómovým bolestem – ty pociťují lidé v již dávno amputovaných končetinách. Pohříchu zavádějící interpretace husitského hnutí, protežování národně obrozenecké kultury a jejích vybraných představitelů na úkor jiných, vznik zlidovělých mýtů o zavrženíhodnosti jedněch a naopak nekritické vytváření často více než sporných aureol nad hlavami jiných (jako v případě Julia Fučíka), to jsou jen některé názory a postoje vštěpované druhdy s neúprosnou intenzitou do dětských hlav. Tak snadno se stávaly vnitřně přijatou, tudíž jedinou uznávanou pravdou, že ještě po půl století od smrti jejich tvůrce je pro mnohé nepřijatelná jejich revize. A my jsme zkrátka nuceni se s tímto odkazem vypořádat. Poválečnému vlivu Zdeňka Nejedlého na naše školství lze mimo jiné přičítat fakt, že i v současné společnosti stále přežívají fixní představy o hrdinství husitů a moudrosti nepravděpodobných babiček. Za zpochybnění tohoto českého (národně populistického) kýče nebude dnes už sice nikdo vystaven obvinění z „hanobení národně pokrokových tradic českého lidu“, ale jen zkuste vyvolat podobnou diskusi u hospodského stolu a uvidíte sami.

Křesťan, Jiří. Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění. Praha: Paseka, 2012, 576 s.