Suita ve starém stylu Alfreda Schnittkeho materiálově vycházející z autorových filmových hudeb. Její úvod (Pastorále, Balet) zněl vzdušně, melodicky až banálně, přes třetí větu (Menuet) se však Gluzman dostal k výrazně odlišnému interpretačnímu stylu posledních dvou vět, Fugy a Pantomimy; to vše se odehrálo jaksi přirozeně, s neobyčejnou lehkostí až nonšalantností, jež je znakem opravdových mistrů. Zejména předposlední věta byla prvním silným zábleskem Gluzmanova umu (jinak byla Schnittkeho suita přese všechny její kvality přeci jen „zahřívacím“ kusem), který se naplno rozvinul v Mozartově (v pořadí třetím) Houslovém koncertu G dur (KV 216). Kadence první věty, bohaté na skvělá crescenda, na sebe nijak neupozorňovala, druhá věta nebyla přehnaně rozvleklá, jak se někdy děje, její kadence zněla neokázale, v duchu melodiky celého díla, s perfektně provedenými dvojhmaty a rozloženými akordy. Třetí věta byla provedena v závratném tempu na hranici hratelnosti, předepsané Allegro Gluzman pochopil jako prestissimo, orchestr však tempo vydržel a nezkolaboval. Celý Mozartův koncert byl vlastně v duchu „deromantizace“ klasicistního materiálu, s úžasnými crescendy.
Po přestávce následovala vážná polovina večera. Mozartovo Adagio a fuga c moll pro smyčce (KV 546) svým duchem i kompoziční technikou podobně jako Requiem připomíná baroko a stejně jako Velká mše c moll zároveň anticipuje romantické patetico. Interpretace zde ctila formální přísnost skladby, Gluzman však zároveň pochopil její „dramatický potenciál“. Závěrečná tragická Komorní symfonie c moll, op. 110 Dmitrije Šostakoviče je vlastně transkripcí autorova osmého smyčcového kvartetu. V obou těchto skladbách se Gluzman skromně podřídil zájmu celku, bez zbytečných exhibicí. Jako přídavek zazněla vtipná Polka z baletu Zlatý věk, která představila Šostakoviče v jeho jiné typické, satirické a groteskní poloze.
Nyní k výkonu brněnských filharmoniků. Housle a violy hrály celý koncert velmi ukázněně: tam, kde to bylo potřeba, zněly tlumeně, aby nezanikl sólista, přitom však nepostrádaly brio, a kde byl nutný důraz, tam jej provedly. Cella a kontrabasy se nijak nežinýrovaly, Gluzmanovým sólovým kreacím poskytovaly hutný a fortelný základ. Zato hoboje a lesní rohy jsem občas spíš tušil, než slyšel. V klíčových místech se však ozvaly spolehlivě.
Celý recitál byl prost dirigenta, což ale vůbec nevadilo, ba naopak. Souhra sólisty s orchestrem se mi jevila jako stoprocentní, nepostrádala navíc jakési vzájemné těsnosti a komunikace typické pro komorní hru. Gluzmanovy prosté, ale naprosto účelné náznaky frázování, nástupů a výrazu vidím jako nepřímý důkaz nesmyslnosti často přehnaného hereckého projevu dirigentů. Výsledkem prvotřídní souhry byla skvělá dynamika a frázování.
Gluzmanovy housle umí skučet a vrzat stejně přesvědčivě jako vyluzovat klasický tón s dokonale uměřeným vibratem. Lehkost, šmrnc, originalita a extravagance (především stran artikulace a frázování), ovšem bez samoúčelné manýry, a přitom neokázalost tam, kde je to nutné. A obrovské nasazení. Tak by se dala charakterizovat hra Vadima Gluzmana.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
