Operní originál v hudebně dějinném propadlišti?

září 2014 Kateřina Alexandra Šťastná Kritiky 2014

Není možné se odříznout od tradice, která nám skýtá tolik krásy a je součástí dějin naší kultury. Nelze ustrnout na jednom bodě a dívat se jen do minulosti. Ale kdo dokáže docenit jedno i druhé, když nebude znát oboje? Výtka na účet nastudování, které si dává za cíl být tradiční, že je tradiční až příliš, je trochu zvláštní. Operní divák, jehož se údajně snaží hudební kritik svorně s operními dramaturgy, režiséry a inscenátory vzdělat, by tedy pro jistotu měl být znalosti původního originálu ušetřen? Nebylo by to podobné, jako kdyby návštěvníci výtvarné galerie, kteří nikdy neviděli Da Vinciho Monu Lisu, měli docenit myšlenku jejího pojetí Marcela Duchampa, či bez povědomí o Rembrandtových portrétech vychutnat novost figur Picassových? Stejně jako nelze u obrazu ignorovat kompozici, škálu barev, techniku malby, tak není možno u opery přehlédnout, kam a do jaké doby je situována, jaké scénické poznámky obsahuje původní libreto a jaké jsou uvedené požadavky na kostýmy. Tyto informace, jsou-li dochovány, jsou stejně organickou součástí původního díla jako hudba a libreto. Tato skutečnost však kupodivu vyvolává u řady realizátorů operních děl značné rozpaky. Možná by jim v hamletovském dilematu: „být či nebýt tradiční“ mohly pomoci odpovědi na otázky: Pro koho jsou v prvé řadě operní představení určena - hudební kritik, senzacechtivý divák nebo opravdový operní posluchač? A jakému záměru má nastudování sloužit: šíření ryzí podstaty ducha autorského díla nebo snad jiným hodnotám?

Letní staggiona ve Stavovském aneb večerní dostaveníčko s Donem Giovannim
Kdo měl tu možnost navštívit v sobotu 16. 8. 2014 večer Stavovské divadlo, mohl se přesvědčit, že strávit víkendový srpnový večer s tradičním operním představením stojí za to, zvláště když večer slibuje lákavé obsazení. Letní staggiona zde letos uvedla s tímto divadlem bytostně spjatého Dona Giovanniho W. A. Mozarta v příjemně osvěžujícím tradičním dobovém pojetí. Uměleckým ředitelem celého projektu byl dirigent a cembalista Jiří Kotouč, zaměřující se na oblast barokní a klasicistní opery, odborník na starou hudbu. Scénografické návrhy vznikly ve spolupráci s Národním památkovým ústavem v Pardubicích a Académie Despres. Jednotlivé scénografické obrazy vytvořil dle dodnes zachovaných dekorací Josefa Platzera a rytin původních Platzerových návrhů z r. 1787 od Norberta Bittnera, francouzský výtvarník specializující se na výtvarné umění baroka a klasicismu, Gilbert Blin. Stylové kostýmy navrhl Roman Šolc. Režie se ujal Lubor Cukr.

Ne vždy se podaří, aby pěvecké obsazení tvořilo harmonicky vyrovnaný celek co do technické úrovně, výrazového pojetí i hlasového zabarvení a sladěnosti pěvců. Sobotní představení Donna Giovanniho patřilo v tomto směru k těm šťastným. Hlasy všech sólistů vytvářely v duetech i ansámblech zajímavé barevné kompozice a z jeviště se šířila atmosféra umělecké empatie.

V titulní roli notorického a nenapravitelného svůdce zaujal Martin Bárta, jehož pěvecký projev nepostrádal výrazovou působivost a technickou zběhlost vyrovnaného charizmaticky zabarveného barytonu. Nebylo se co divit Zerlině, toho večera v umné interpretaci Evy Mirgové, že ve slavném sváděcím duetu La ci darem la mano vemlouvavému přesvědčování takového Giovanniho snadno podlehne. Brilantní Donna Anna v podání Marie Fajtové oblažila smysly diváků nejen temperamentním a přesvědčivým hereckým ztvárněním, ale především maximální dokonalostí a variabilitou svého hlasu, jehož jemnými témbrovými nuancemi vyjadřovala jakékoliv emocionální či myšlenkové hnutí postavy. Lehké a vkusné zdobení, jež vkládala zcela přirozeným a nenuceným způsobem na vhodná místa, dokreslovalo dojem dobové atmosféry. Lívia Vénosová byla dokonalým zosobněním tragické a milující Donny Elvíry, její nosný, temně zabarvený a lesku nepostrádající soprán nabíral v průběhu děje a blížícího se Giovanniho konce na vnitřní dramatičnosti a jímavosti. Leporello Pavla Klečky byl ukázkou kombinace velmi kvalitního pěveckého výkonu a smyslu pro komičnost postavy a hereckou akci. Martin Šrejma alias Don Ottavio neměl autorem díla dáno příliš mnoho prostoru ke své prezentaci, přesto však umělecky vytěžil ze své role opravdu mnoho. Jiří Brückler si vysloveně užíval roli Masetta, kterou vhodně okořenil komickými hereckými prvky a bezchybným pěveckým projevem. Jako Il commendatore se představil Jan Janda.

Za dirigentský pult se postavil David Švec, cembalového partu se ujal Jiří Kotouč.