Orchestr Janáčkovy opery tentokrát na pódiu

říjen 2014 Petra Čtveráčková Kritiky 2014

Ukázalo se však, že program sestavený pouze ze skladeb těchto dvou velikánů české hudby je trochu problematický. Jistě, v duchu Roku české hudby se jejich výročí nabízí, možná by ale bylo vhodnější dramaturgii obohatit o další jméno (jubilantů je letos přece celá řada), nebo alespoň vybrat kontrastnější repertoár, jakkoliv je tvorba obou skladatelů odlišná. V úvodní Smetanově předehře k opeře Hubička se orchestr potýkal s intonačními nepřesnostmi, ale i přesto skladba splnila funkci slavnostního intra. Za pochvalu stojí respekt tělesa k tanečnímu rázu skladby – rytmické kontrasty byly zdařilé, i celková barevnost vynikla. Pateticky by se dalo říci, že vyznění bylo ryze české v dobrém slova smyslu. Co však výrazně ubíralo na efektu, byla mdlá dynamika. Provedení se tak ukotvilo v jakési šedi, kterou přerušila bohužel až Dvořákova Symfonie č. 7 d moll op. 70 v druhé půli večera, kdy soubor konečně dostal tvář a výsledný dojem byl uspokojivý. Do té doby převládala jednolitost zvuku, jediným skutečným oživením byl nástup Sboru Janáčkovy opery (sbormistr Pavel Koňárek) a Brněnského akademického sboru (sbormistryně Daša Karasová) ve Smetanově České písni. Tato kantáta pro smíšený sbor a orchestr z r. 1860 je prostým vlasteneckým projevem navzdory orchestrálnímu zvuku a prokomponovanosti. Orchestr i sbory zachytily různé podoby české písně poměrně poutavě, sbor zaujal jasnou barvou a synchronizací. V kontextu předchozích skladeb, tedy Dvořákova Koncertu pro violoncello a orchestr h moll op. 104, 2. věta a Mazurku pro housle a orchestr e-moll op. 49 téhož autora, se jednalo o příjemnou změnu, ne však natolik silnou, aby dokázala zmírnit již zmíněné dramaturgické nedostatky.

Jako sólista se ve 2. větě violoncellového koncertu představil Josef Klíč. Jeho projev byl přesvědčivý a jemný, škoda jen nadužívaného vibrata. V romantické hudbě se to sice nemusí jevit jako problém, ale vzhledem k až opatrnému tónu interpreta by hudbě slušelo více razance (třebaže jde o adagio). S orchestrem se sólista vkusně doplňoval, bylo by ale třeba pečlivější výstavby skladby z obou stran, aby nedošlo k výrazové jednotvárnosti. Následující svižný Mazurek dal vyniknout houslistce Lence Koplové. V bravurně instrumentovaných pasážích jí housle skutečně zpívaly, technicky dobře zvládnutý projev ale narušovala jakási nejistota a neurčitá intonace. Musím zde ale vyzdvihnout orchestr, který stejně jako v úvodní předehře ctil puls a prostotu této hudby. Je zvláštní, že těleso složené z tak výborných hráčů nepůsobilo kompaktněji. Celý večer jsem se nemohla zbavit rozbitého dojmu z provedení jednotlivých skladeb. Nebýt skvěle zahrané Dvořákovy symfonie, řekla bych, že to orchestru sluší spíše pod pódiem. Naštěstí mě závěrečná skladba utvrdila v tom, že Orchestr Janáčkovy opery je schopným tělesem, kterému schází jen větší důslednost.

Koncert české hudby. 26. 9. 2014, Janáčkovo divadlo. Bedřich Smetana: Hubička, předehra k opeře, Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104, 2. věta, Antonín Dvořák: Mazurek pro housle a orchestr e moll op. 49, Bedřich Smetana: Česká píseň, kantáta pro smíšený pěvecký sbor a orchestr, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll op. 70: Allegro maestoso - Poco adagio – Scherzo: Vivace – Poco meno mosso – Finale: Allegro. Jakub Klecker – dirigent, Josef Klíč – violoncello, Lenka Koplová – housle, Sbor Janáčkovy opery (sbormistr Pavel Koňárek), Brněnský akademický sbor (sbormistryně Daša Karasová), Orchestr Janáčkovy opery.