Orchestrální koncert Janáčkovy opery

Jeden ze dvou velkých orchestrálních koncertů festivalu Janáček Brno měli diváci možnost navštívit ve čtvrtek 29. listopadu 2018. Soubory Janáčkovy opery Národního divadla v Brně, orchestr a sbor, které koncertně v domácím Brně příliš často nevystupují (nepočítáme-li každoroční open air zahájení sezóny) v tento večer provedly ryze český program sestavený zejména z děl Leoše Janáčka. Jako prostor byl ne zcela vhodně zvolen pavilon P na brněnském výstavišti, čímž jinak kvalitní a znamenité výkony všech účinkujících dost utrpěly.

V první části koncertu zazněla tři vokálně-instrumentální díla za účasti orchestru, sboru a sólistů. Úvodní skladba Josefa Suka V nový život, která byla složena jako slavnostní sokolský pochod, rozproudila atmosféru hned od počátku. Josef Suk, jakožto člen Sokola, se skladbou vyhrál vypsanou soutěž, přestože ji zaslal pod pseudonymem. Po úspěších, které skladba zažila, k ní básník Petr Křička a jeho bratr Jaroslav Křička doplnili také text. Kvůli politické situaci však skladba upadla v zapomnění. Jásavý a znělý úvod obstaralo šest členů Hudby Hradní stráže a Policie České republiky a ve stejně živém duchu na ně navázal také orchestr a sbor.

Zbylé skladby večera již pocházely z pera Leoše Janáčka. Kantáta Amarus je mezi mistrovými díly poněkud pozapomenuta, a právě proto byla zvolena do programu, stejně jako následující skladba Na Soláni čarták. V kontextu skladatelovy tvorby se kantáta Amarus ocitá na pomezí dvou kompozičních linií – končící romantická linie na jedné straně a zároveň předzvěst Janáčkova nového hudebního slohu na straně druhé. Předlohou skladby se stala báseň Jaroslava Vrchlického, v jejímž ději se Janáček v mnoha ohledech našel. Jeho dětství v klášteře bez mateřské lásky se zde plně promítá svou lyričností. Tu zároveň excelentně vnesl do přednesu také sbor, protože ačkoliv zpěvákům nebylo rozumět každé slovo, poznal i divák neznalý děje, jaký afekt a citlivost skladba vyjadřuje. Nejen sbor, ale také sólisté a orchestr přednesli tklivou kantátu končící až Amarovou smrtí.

Zmíněnými sólisty byli v tento večer sopranistka Daniela Straková-Šedrlová, jejíž znělý soprán příjemně vynikal nad orchestrem. Možná jen spodní hlasovou polohu velký prostor poněkud pohltil. Tenorista Peter Berger se též představil svým průrazným a zvonivým hlasem a barytonista Jiří Brückler doplnil sólovou trojici neméně spolehlivým a znělým výkonem.
První polovinu koncertu zakončila krátká, ale lyrická a působivá skladba Na Soláni čarták. Hned klidný orchestrální úvod navodil představu klidného rána a probouzející se přírody v Beskydech, kde se kopec Soláň doopravdy nachází. Poetický text byl určen k přednesu pro smíšený sbor a tenorové sólo.

Očekávaným vrcholem koncertu byla jistě Janáčkova Sinfonietta, která tvořila náplň druhé půli koncertu. Úvodní fanfáry byly původně, stejně jako skladba Sukova, psány pro sokolský slet v Praze, Janáček je pak ale rozvinul až do podoby symfonické skladby. Fanfáry na koncertě zazněly v podání Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, jejíž členové byli nastoupeni v jedné řadě na pódiu nad orchestrem. Českému národu obecně známý úvod zahráli bezchybně a jasný a čistý zvuk se z pódia ideálně nesl prostorem k divákům na tribunu. Zde se však asi nejvíce projevil akustický nedostatek večera, který bohužel posunul celkový dojem o něco níž. Orchestr, který po úvodních žestích nastoupil, zněl v kontrastu jako utlumený a přikrytý plachtou. Zejména sekce prvních houslí byla pohledem i zvukem značně utopena pod tribunou a zvuk se proto nahoru k divákům nenesl.

Byl to zásadní problém celého koncertu, nejen závěrečné skladby. Přestože sbor stál na pódiu, které představovalo nejvýhodnější pozici v prostoru, byl i jindy zvučný náboj mužského sboru v jeho samostatných částech hluchý a od zpěváků se dál téměř nenesl. Ženská část, stojící v popředí, na tom byla o něco lépe. Škoda tohoto nedostatku to pro pány byla především v úvodní Sukově skladbě, kde zpívali samostatně a v silnějších pasážích je orchestr snadno přehlušil. Na druhou stranu však dobře vyzněla občasná sóla hráčů v orchestru, ať už na violu nebo klarinet a překvapivě vyjímající se byla také harfa.

Proč byl pro koncert zvolen zrovna tento chladný, a ne příliš příjemný prostor, zůstává otázkou. I přesto, že akustika Janáčkova divadla není pro koncerty zcela ideální, by právě i domácí scéna souboru byla lepším řešením.
Nicméně výkony byly v tento večer podány výborné a nutno dodat, že vše se odehrávalo netradičně pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové, která všechny hudebníky vedla jistými, jasnými a suverénními gesty. Zejména závěrečná Sinfonietta pak u diváků zaslouženě vyvolala nadšené ovace.