Orchestře, orchestře...

Filip Klega Kritiky 2015

Zahajovací koncert 28. ročníku festivalu Expozice nové hudby se konal dne 10. 6. v poněkud podivuhodně zvoleném prostoru Besedního domu. Nejen prostor, ale též výběr skladeb působil podobně. Na programu byly jak skladby pro orchestr, tak skladby reprodukované. Právě tyto reprodukované skladby (Stanislav Krejči, Confession a Luigi Nono, Ricorda cossa ti hanno fatto in Auschwitz) v koncertním sále působily poněkud nepatřičně, navíc tvořily pomyslný předěl mezi skladbami orchestrálními — orchestr odehrál svou část, sklidil potlesk a pomalu se přesunul pryč ze scény. Světlo bylo ztlumeno a sál se vyplnil zvukem z reproduktorů. Právě toto zdlouhavé odcházení hudebníků tvořilo jakousi bariéru mezi zvukovými prožitky. A koneckonců také to, že se jednalo o reprodukovanou hudbu v místě určeném k živému muzicírování.

Skladby pro orchestr také zcela nenaplnily očekávání. Zejména provedení Symfonie in D pro smyčce a bicí Miloslava Kabeláče, kde bicí nástroje místy přehlušily smyčce, a Kajícnice od Františka Gregora Emmerta. Ač bylo provedení profesionální (až na onu trampotu s bicími nástroji), tyto dvě skladby nekorespondovaly s významem, jež si představím pod pojmem „nová hudba”. Jakoby se držely starých (či moderních) kompozičních zásad a ve výsledku působily monotónně a nijak nově. Řekl bych, „nová stará hudba”. A vskutku, u těchto skladeb pojem nová hudba znamenal snad jen to, že vznikly v době nedávné, jsou tedy „nové”, (Symfonie 1941-42, Kajícnice 1986).

Kompozice, která však pojem nové hudby naplnila svými netradičními prvky, plynutím a celkovým konceptem byla Quiet quiet pro komorní orchestr nizozemské skladatelky Mayke Nas. Na tichém podkladu tvořeném smyčcovými nástroji se rozehrávaly další hudební ne melodie, ale události: občasné užití experimentálního způsobu hry na bicí, luskání prsty a trhání papíru dechařskou částí orchestru. Velice jímavé bylo jednorázové, perfektně sladěné glissando v cellech. Skladba mimo jiné dramaturgicky korespondovala s podtitulem festivalu, procházení hudbou 2.0, jelikož je inspirována a mapuje procházku po anglickém pobřeží. Dalším charakteristickým novohudebním prvkem bylo vyústění skladby — nástroje postupně utichají a za zvuku subtilně drženého táhlého tónu jednoho kontrabasu členové orchestru začínají „hlasitě” a hluboce dýchat. Zde ovšem nastává problém(?). Do tohoto meditativního zakončení se nezapojili všichni členové orchestru (snad neměli dýchat všichni?), což by ani nevadilo, kdyby někteří muzikanti nepůsobili, že se skladbě vysmívají. Opravdu, sám jsem to viděl, jeden z violistů měl na tváři výraz výsměchu a opovržení, kontrabasistka se dokonce neskrytě smála, skrytá za tělem svého nástroje. Ať už tato gesta znamenala cokoliv, nemálo otřásla mou vírou v symfonický orchestr. Nechuť hrát, výsměch a pohrdání k určité skladbě přece jen podráží nohy celkovému prožitku z hudby. Teze, že komponovaná hudba je bez duše, je jen předsudkem — není tomu tak. Co hudbu však činí bezduchou, je řemeslné provedení partu, či partitury, bez emoce, bez vášně. Přijmeme-li fakt, že hudba duši má, pak tyto negativní pocity nečiní skladbu v provedení bezduchou, nýbrž její duši nahlodávají a korumpují, byť jsou pociťovány jen jediným členem celku. Pak nepomůže ani entusiasmus, kterým sršel dirigent Marko Ivanović.