Scéna (Daniel Dvořák) odpovídá depresivnímu, tíživému prostředí syžetu opery svou šedivou nevýrazností. Jejím ústředním bodem je expresionisticky zdeformovaná lampa (aluze na estetiku německého filmu 20. let i na dobovou inscenační praxi), kolem níž se rojí lidé jako mouchy. Opakujícím se inscenačním momentem je motiv nelidsky velkého nábytku, s kterým se postavy marně snaží pohnout: jde evidentně o symbol nezměnitelnosti sociálního i mezilidského statu quo, nezměnitelnosti prostředí, které drtí individualitu. Podobně nelidsky velké jsou závěsy, v jednom z nichž se v závěrečné – po hříchu poněkud trapné – scéně Káťa utopí. Káťa je ale mrtvá od počátku; smrt samotná se pohybuje po jevišti. Kostýmy (Zuzana Krejzková) vůbec nejsou špatné; odkazují spíše na Československo první republiky než na Rusko kolem roku 1860. Mizanscéna však celkově působí pleonasticky a hyperbolicky: znovu říká nebo zdůrazňuje to, co – dosti přesvědčivě a výrazně – sděluje samotné drama. Mám na mysli hlavně práci s osvětlením, znázornění bouře apod. Vrcholem představení je scéna z prvního dějství, v níž Káťa líčí Varvaře své tužby. Pěvci působí dojmem, že neví, co dělat s rukama i tělem; prostě se jenom zmateně plouží po jevišti. Pokud to byl záměr, pak měl být podán tak, aby diváci pochopili, že jde o výrazový prostředek, a nikoliv nedostatek režie (Jiří Nekvasil).
Inscenaci zachraňovaly velmi solidní pěvecké výkony a hra orchestru. Stylové hudební nastudování se soustředilo především na dynamické kontrasty a na budování atmosféry a napětí; orchestr bouřil: hrál expresivně, místy přímo neučesaně, což ale vůbec nevadilo, ba naopak. Občasná rozladěná místa nezkazila celkový dojem. Fortissima v žestích nebo tutti byla až bolestivá, ale tak to má být: tato opera musí bolet. Robert Jindra zde potvrdil, že je jedním z našich nejlepších současných janáčkovských dirigentů.
Z pěvců působil nejpřesvědčivěji lyrický tenor Tomáš Černý v roli Borise, a to z hlediska deklamace, výrazu, stylovosti i dynamiky. Varvaru zazpívala Jana Sýkorová pěkným, ale slabým mezzosopránem. Morenike Fadayomi v hlavní roli nešlo příliš rozumět. Její lyricko-dramatický soprán byl v emocionálně vypjatých momentech ve vyšší poloze díky technice squillo dosti průrazný.
Ne zrovna ideální akustické podmínky Mahenova divadla vyvážil jeho genius loci: vždyť právě zde měla opera před 91 lety premiéru. Kdybych býval toto představení viděl v průběhu sezóny v ostravské (nebo spíše opavské) opeře, jistě by mě potěšilo. V kontextu festivalu špičkové úrovně se mi však jeví jako nejslabší bod programu.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
