Parádní Večeře v Divadle na Orlí

První říjnovou neděli se v rámci festivalu Moravský podzim v Divadle na Orlí uskutečnila česká premiéra skladby Le Dîner (Večeře) z pera skladatele Ondřeje Adámka. Dále byl proveden cyklus devíti písní Emila Františka Buriana nesoucí název Na pohlednice a druhou polovinu zahájil Africký cyklus Jana Rychlíka. Celý večer byl pak zakončen na lehkou notu baletem pařížského excentrika Erika Satieho s výstižným názvem Paráda. Skladby interpretoval soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením skladatele a dirigenta Pavla Šnajdra.
Ze spolupráce malířky Charlotte Guibé a Ondřeje Adámka vznikla zajímavá podívaná doplněná malířskou performancí a videoprojekcí. Neobvyklá instrumentace zahrnující využití nehudebních předmětů, jako například talíře, lžíce, sklenice či příbory, a častá volba netradičních způsobů hry na nástroje daly vzniknout bohaté škále tónů a hluků. Hudebníci byli usazeni k prostřenému stolu, jehož bílý ubrus posloužil později jako malířské plátno. Jinak hladký průběh vystoupení byl bohužel nedlouho po začátku na krátkou dobu přerušen technickými potížemi s projektorem. Ani to ovšem představení neubralo na spádu nebo působivosti a nejintenzivnější části tvořené převážně ráznými a pronikavými tahy smyčců ve mně vyvolávaly téměř až fyzický pocit neklidu. Svojí povahou byly značně kontrastní vůči šustivým texturám úvodu.
Sopranistka Irena Troupová, známá především interpretací staré hudby, se poté ujala zpěvních partů básní Vítězslava Nezvala ze sbírky Básně na pohlednice zhudebněných Emilem Františkem Burianem. Písně vyzněly navzdory poetistické povaze textů na můj vkus poněkud teatrálně. Vzhledem ke své délce byla tato část programu spíše doplňková.
Oproti melodičnosti předchozího vystoupení vnesla perla české experimentální hudby uvolněných šedesátých let, inspirovaná synkopickými rytmy afrického bubnování, do sálu povětšinou průrazné staccatové tóny klavíru a z jakési prehistorické doby znějící souhru osmi dechových nástrojů. Vesměs akční charakter tohoto cyklu zvolňoval pouze proto, aby vybudoval napětí a hned vzápětí nabral na síle.
Podobně jako při své premiéře před více než sto lety byl i dnes balet Paráda uveden „oponou“ s večeřícími hudebníky, čímž byly chytře propojeny první a závěrečná skladba. Tentokrát se nám však balet představil v úpravě pro komorní obsazení aranžované Petrem Šnajdrem. Tomu byla přizpůsobena i taneční stránka a všechny postavy ztvárnili Diane Portelli a Dorian Mallia ze společnosti Moveo Dance Company. Jinak živé a barevné vystoupení tanečníků dle mého názoru lehce oslabilo rozhodnutí využít poměrně malý obdélník projekce namísto kulis, ve své době spolu s oponou vytvořených malířem Pablem Picassem. Epizodické využití nehudebních prvků zde hladce splynulo s hravou a místy vesele slavnostní povahou hudby, která skvěle zakončila celý program.
V závěru bych zmínil, že jsem rád, že pořadatelé Moravského podzimu vybírají i díla z širší veřejnosti vzdálenějších částí repertoáru artificiální hudby. Množství lidí, kteří tento koncert navštívili zároveň svědčí o tom, že o ně existuje zájem.

Foto Vojtěch Kába