Pocta Františku Emmertovi

Sofija Čolović Kritiky 2015

Program koncertu měl dobře promyšlenou a vyváženou dramaturgii, jejímž jádrem byly dva Emmertovy cykly žalmových písní (Devět žalmových písní I a II). Tyto cykly se střídaly se skladbami anglických autorů z 16. až 20. století, které k nim tvořily kontrastní protějšek.

Koncert byl zahájen varhanní improvizací (Ondřej Múčka), na niž navázalo Kyrie ze Mše g moll anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse, které pod vedením sbormistra Martina Franze provedla obě tělesa společně. Následoval první ze dvou Emmertových cyklů žalmových písní pro sólový soprán (Hana Škarková) a varhany (Ondrej Múčka), jehož provedení bylo na vysoké interpretační úrovni. Oba cykly žalmových písní jsou postaveny na střídání technicky náročných varhanních pasáží a stejně obtížných zpěvních částí, které se navzájem doplňují. Soprán Hany Škarkové, ačkoliv lyricko-koloraturní, zněl pronikavě až dramaticky a tvořil tak rovnocenného partnera varhanám, s nimiž krásně souzněl. Zpěv a varhany byly po celou dobu zvukově naprosto vyrovnané, takže nedocházelo k žádným přehlušením. Hudební zážitek byl zesílen i tím, že byly žalmové písně prováděny z kůru a posluchači se tak mohli ponořit do bohatého zvukového spektra skladeb, aniž by vizuální složka odpoutávala pozornost. Jediným nedostatkem byla absence textu žalmu ve vytištěném programu. Přestože byly žalmy provedeny v češtině a samotné jejich zhudebnění má blízko k recitačnímu zpěvu, text stále zůstával nesrozumitelný. Mezi těmito poněkud dramaticky a zvukově napjatými žalmovými písněmi byly uvedeny povahově klidnější polyfonní skladby anglických skladatelů Henryho Purcella (Hear my prayer) a Williama Byrda (Tristitia et anxietas) v podání souboru OctOpus Vocalis pod vedením Martina Franze. Skvělý výkon interpretů se projevil přinejmenším v intonační čistotě a výrazové přesvědčivosti sboru. Jednotlivé hlasy byly vyrovnané a jejich charakteristické barvy zřetelně vyjádřené. Dynamika byla velmi sofistikovaná a umírněná, avšak jasná. Po druhém cyklu žalmových písní vystoupil samostatně sbor Ensemble Versus, který pod vedením Vladimíra Maňase a Veroniky Hrůzové uvedl skladby Roberta Parsonse (Credo quod redemptor meus vivit), Charlese Villierse Stanforda (Beati quorum via) a Emmertovo Os justi. Toto převážně z amatérů složené těleso působilo v porovnání se svými profesionálními kolegy pochopitelně poněkud méně jistě. Výrazová přesvědčivost jim ovšem nechyběla. V poslední části koncertu zazněly dvě skladby Františka Emmerta, které v mnoha ohledech zrcadlí jeho umělecké aspirace. Os justi, jež předvedl Ensemble Versus, a Pater noster v podání souboru OctOpus Vocalis jsou skladby, které vznikaly v souladu s životním přesvědčením svého tvůrce a jeho hluboce zakořeněnou náklonností k duchovním hodnotám. Společným provedením skladby Nunc dimittis Herberta Howellse byl celý koncert uzavřen.

Co bránilo absolutnímu ponoření se do duchovní meditace, byl potlesk, který po jednotlivých skladbách vracel posluchače zpět do reality. Ne že by si ho interpreti nezasloužili, jen si myslím, že nepřerušený poslech by umožnil ještě větší umělecký zážitek.

Vyrovnanost, uměrenost a pokora jako by propojovaly všechny složky koncertu. A kdokoli měl tu čest seznámit se s panem Františkem Emmertem, potvrdí, ze právě tyto zmíněné vlastnosti jsou zcela v souladu s jeho osobností.