Podivuhodná Marta Klimasara na Festivalu bicích nástrojů v Brně

Petra Čtveráčková Kritiky 2014

Na úvod zazněla skladba Blue Line Marty Ptaszyńské. Tato kompozice pro marimbu předznamenala dramaturgický vývoj celého koncertu, kdy marimba vždy propojila žánrově odlišné skladby. Je potěšující, že nástroj tak starého původu nachází v nové hudbě stále větší uplatnění. Zvukové barevnosti Blue Line napomáhalo střídání paliček, které probíhalo s takovou lehkostí, že posluchač téměř mohl mít dojem, jako by linie hudby ani nebyla přerušena. Ptaszyńska je autorkou mnoha skladeb pro perkuse a je znát, že má o nástroji výborný přehled. Přirozeně využívá jeho rozsahu a dynamiky jednotlivých poloh a vytváří vždy zřetelné melodické a zvukové obrysy. Skladba v sobě nesla hravost i impresionistickou melancholii. Tyto dva světy se však nijak nenarušovaly a vytvořily svébytný celek, kterému Klimasara vdechla osobitý půvab.

Svou virtuozitu pak naplno projevila ve skladbě Ruperta Kettla Tambourines pro čtyři tamburíny. Nejprve rozeznívá dvě z nich v různých polohách – vznikají tedy dvě specifická zvuková prostředí, vzájemně na sobě závislá i navzájem odloučená. Práci se zvukem prohlubuje ve chvíli, kdy rozeznívá všechny čtyři tamburíny na dřevěném stole, a vytváří tak široké barevné spektrum, přičemž jako perkuse je využit i samotný stůl, a výsledný efekt působí velmi svěže. Detailní kompozice přisuzuje každému nástroji vlastní řeč demonstrovanou různými technikami úhozu. Klimasara ctí detail s až neuvěřitelnou pečlivostí a povyšuje tamburínu na sólový nástroj.

Na úvodní skladbu svou atmosférou volně navázaly vybrané části cyklu Reflections on the Nature of Water Jacoba Druckmana – Crystalline, Relentless a Profound. Mysteriózní Crystalline ztvárňuje proměnu konzistence vody. Ačkoliv jde o miniaturu, je skladba kompaktní a její struktura je jasně čitelná. Rytmická Relentless je impresionistickou hříčkou, která plyne jakoby bez začátku a konce. Přerušované melodie se neoblomně vynořují v duchu názvu skladby a neochabují ani po jejím skončení. Profound, neboli hlubina, byla meditativním předělem celého koncertu. Ostinátní tremola a opakované figury zde fungují jako projev stálého vědomí a hloubky. Klimasara si s miniaturami virtuózně pohrála a přenesla nás daleko za hranici hudby do jakéhosi bezčasí, které je v miniaturách také symbolicky zachyceno.

Náladově odlišnou pak byla svěží skladba Michaela Burritta Fermo, reflektující pocity autora z pobytu v tomto italském městě. Kombinuje nezávislé prvky a je asi nejzpěvnější marimbovou kompozicí večera, ačkoliv její celkové vyznění je trochu roztříštěné. Burritt napsal Fermo přímo pro Klimasaru, která svým projevem samotnou skladbu trochu přesahuje.

O tom, že Klimasara neovládá mistrně jen bicí nástroje, jsme se mohli přesvědčit ve skladbě I Ching – the gentle the penetrating Pera Nørgårda. Sólovým nástrojem je zde kalimba, známá také jako palcové piano. Jde o drnkací nástroj původem z Afriky, jemuž jsou přisuzovány léčivé účinky. Nádherně zpěvná kompozice, jejíž sílu umocňovalo umístění kalimby na tympán, jistě může uzdravovat. Přestože Nørgård pracuje s etnickými nástroji, melodika skladby je spíše evropská. Myslím, že toto propojení je jednou z cest, kterou může jít hudba stále dopředu.

Z příjemného uvolnění vytrhla posluchače závěrečná skladba Ianna Xenakise Rebonds b, která dnes patří mezi klasiku bubenického repertoáru. Kompozice pro bicí soupravu a woodblocky je energickou smrští, v níž pohyby bubeníka místy ani nelze sledovat současně s hranými tóny. Klimasara předvedla, že je všestrannou hudebnicí, která si poradí s mnoha žánry, přitom však vždy pamatuje na to, co je pro ni typické – lehkost, intelekt, precizní výstavba a skromný, ale jistý projev. Skladby opatřovala jen minimálním komentářem a za potlesk vždy děkovala s úsměvem a poklonou. I já touto cestou děkuji za nádherný večer.