Polární záře nad Brnem

Poslední únorové koncerty Filharmonie Brno byly věnovány převážně soudobé hudbě pobaltských zemí. Výborná a originální dramaturgická koncepce Vítězslava Mikeše učinila z letošní sezony vskutku jedinečnou a vynikající záležitost a tento koncert v žádném případě nepatřil k výjimce. Hvězdou čtvrtečního a pátečního večera byla bez jakýchkoliv pochyb mladá houslistka německo-ruského původu Alina Pogostkina, která, ve spolupráci se smyčcovou sekcí brněnských filharmoniků pod vedením finského dirigenta Juhy Kangase, provedla houslový koncert lotyšského hudební skladatele Pēterise Vaskse s názvem Vzdálené světlo v Besedním domě. Vedle Vaskse zazněla dvě další díla soudobých autorů – Fantasie pro smyčce německého autora Hanse Wernera Henze a Canto V „Do nitra světla“ finského Einojuhani Rautavaary. Koncert byl zakončen romantickou Sibeliovou suitou z hudby k dramatu Pelléas a Mélisanda.

Henzeho Suita pro smyčce je původně hudbou k filmu Volkera Schlöndorffa s názvem Mladý Törless z roku 1966, který pojednává o dospívání v rakousko-uherském internátu na počátku minulého století. Skladba začíná pomalým, téměř až meditativním Adagiem ve violoncellech a violách, pod kterými kontrabasy hloubavě drží dlouhé temnosyté tóny. Obtížné solo koncertního violoncellisty ve značně vysoké poloze bohužel svým nedokonalým laděním vytrhlo nejednoho posluchače z hlubokého rozjímání. Teprve až Espressivo třetí věty nahrazuje tichou smyčcovou kontemplaci rozbouřenými vlnami; zatímco housle vzrušeně hrály divokou melodii, violoncella s kontrabasy je výborně podporovala a doplňovala prudkým ostinátním rytmem. V nejdelší páté části s názvem Air – Pastorale – Air se hlasy jednotlivých sekcí mezi sebou dohadovaly, skákaly si do řeči a navazovaly na sebe takovým způsobem, že hudba chvílemi připomínala muziku Šostakoviče. V některých frázích výrazově obtížné páté věty by si však violoncella s kontrabasy zasloužila více péče od dirigenta Kangase, který je až přespříliš upozadil a připravil nejen sebe o zajímavý basový prvek. Závěrečné Vivace s attacou do Epilogo je příznačné pro svou divokost v první zmíněné části, která je plna nepravidelných akcentů a divokých výkřiků, v jednotlivých sekcích, ovšem ne po vzoru Stravinského Svěcení jara, ale dala by se srovnat spíše s hudbou Aarona Coplanda. Skladba se postupně uklidňuje a v Epilogu pomalu odeznívá do pianissima.

Vzdálené světlo v podání Aliny Pogostkiny zaznělo hned vzápětí. Neuvěřitelně sugestivní glissando ve flažoletu v sólových houslích, kterým kompozice začíná, uzemnilo všechny pochybovače, kteří dosud ne zcela věří soudobé hudbě. Pogostkina neskutečně přesvědčivě skomírala se svým extrémně vysokým tónem, zatímco ji orchestr doprovázel drobnými pizzicaty. To vše se zopakovalo ještě jednou, avšak po druhé byla pizzicata v tělese použita vždy na půltónovou změnu melodie; v těchto částech skladba připomínala flétnový koncert Sofie Gubaiduliny, který měli posluchači možnost slyšet minulý měsíc. Když měla sólistka konečně možnost hrát ve středních a nižších polohách, okouzlila všechny posluchače v síni Besedního domu svým jemným, sytým, teskným a překrásně sametovým tónem, který se hřejivě nesl i v tom nejtišším pianissimu do srdce každého v sále. První čtvrtina tohoto houslového koncertu je v podstatě technicky nenáročná, avšak výrazově nesmírně obtížná. Sólistka však díky svému nádhernému tónu a nekompromisní interpretaci sobě vlastní vyrazila dech všem v koncertní síni. Na rozdíl od Henzeho Fantasie dirigent výborně vystihl ve Vzdáleném světle momenty, kdy kontrabasy výborně podpořily hru sólistky. V první kadenci si Pogostkina prozřetelně nevystřílela všechen prach a celkově s ní zacházela velmi opatrně a rozumně. A tak záměrně nevyvrcholila tam, kde by se bez pochyb mnoho jiných interpretů nechalo strhnout a udělalo pravý opak. Jedno z témat první kadence bylo po nástupu orchestru stále opakováno a augmentováno, až se skladba dostala do jednoho z velmi vypjatých a expresívních vrcholů, který však skončil náhlým přechodem do jakéhosi pseudoscherza. Jak sólistka, tak ale i Filharmonie znamenitě vystihli náladu této části, která je už technicky náročná. Na jejím konci čekala houslistku další, tentokrát daleko obtížnější kadence, která tematicky vychází ze scherzového úseku koncertu. Pogostkina do ní vložila daleko více energica esspresiva a směřovala s ní dál; divoké téma předala na moment orchestru, aby si mohla vydechnout ale vzápětí dokončit to, co sama začala. Po jejím nástupu se scherzo ukončuje v jakési symbióze, ve které se vytrácí role sólista – orchestr, ale kde se tyto dvě složky navzájem doplňují a zní jako jedna; obě dvě skupiny jsou na sobě vitálně závislé. Po této vyhrocené části dochází k jakési pomalé neoromantické repríze, ve které sólistka přenádherně přednášela dlouhé smutné tóny. Světlo, které je prezentováno právě Pogostkinou však nemá v žádném případě dosud vyhráno a čeká ho ještě poslední, nejdůležitější a nejobtížnější boj. Na scénu přichází další dramatická část, ve které se houslistka neuvěřitelně virtuózně poprala se smrtícími běhy ve dvojhmatech, které směřovaly do další, třetí a poslední kadence. Ta samozřejmě byla nejdramatičtější a nejkomplikovanější. Ve svém největším vrcholu, kdy se všem v publiku tajil dech, zdali je možné, aby takto drobná sólistka ve zdraví přežila to, co prozatím zahrála, nastoupila violoncella a kontrabasy, následované violami a houslemi v prudkém barbaro, aby opět dokončily to, co sólové housle začaly a na co už nemohly v žádném případě stačit, i přes sebevětší snahu. V nejdramatičtější části se zvuk orchestru utnul, aby nastoupila sólistka v subitu pianissimu s jedním jediným vysokým tónem. A pokud to někomu do této chvíle nedošlo, právě onen jeden tón sólových houslí je to vzdálené světlo, které se celou dobu, od počátku skladby, probojovává a dere přes všechna možná úskalí kamsi na povrch, do posluchačova srdce a výš, do stropu Besedního domu a stále dál, až se stane na obloze nádhernou polární září. V této chvíli si divák uvědomí, že mu na světlu, stejně tak i na sólistce nesmírně záleží, a že si z celého srdce přeje, aby celá její práce nebyla pouze sisyfofské prokletí; věří, že se přes všechny nástrahy světlo probojuje pryč z tohoto světa kamsi do astrálních výšin, a že se nezřítí na dno, kde by definitivně zemřelo. Pogostkina po vzoru začátku skomírá v naprosto dokonalých flažoletových glissandech. Když už se zdá, že veškerá práce sólistky přišla vniveč a nastoupí nevyhnutelná regrese, světlo donutí orchestr postupovat spolu s ním nahoru, do těch nejvyšších poloh, do výšin mimo sféru lidského vnímání, ve kterých sólistka končí v tom nejtišším pianu pianissimu, jaké kdy posluchači brněnských koncertů měli možnost slyšet. Alinu Pogostkinu zprvu zalila vlna ticha. Nikdo v sále se neodvážil ani nadechnout. Oči Pēterise Vaskse byly mokré od slz. Nemohl se pohnout, nedostávalo se mu slov. Ne každému skladateli se poštěstí, aby jeho skladbu provedl někdo s takovou bezprecedentní hloubkou, jako právě Pogostkina. Teprve až po chvíli se vzedmul mohutný aplaus, který zaplavil celou koncertní síň jako obrovská tsunami. Když Vasks dorazil na podium vedle dirigenta a houslistky, odráželo se v jeho zraku dojetí a nesmírná radost. I přes obrovský potlesk sólistka nezahrála přídavek. Moc dobře věděla, že by se ten večer minul účinkem.

Po přestávce zazněla další skladba soudobého skladatele – Canto V „Do nitra světla“ finského Einojuhani Rautavaariho, opět pouze pro smyčcový orchestr. V této skladbě si posluchači mohli povšimnout, že dirigent Kangas minimálně používá ke zvukomalbě levou ruku, která téměř celou dobu splývala rovnoběžně s levou nohou, a tak byla valná většina gest přenechána pouze taktovce. Velmi zajímavá hudba Rautavaary zní jakoby pod pedálem; jednotlivé na sebe navazující a pozoruhodně se přelívající harmonie bez určité ústřední melodie mohou vzdáleně připomínat skladby anglického autora první poloviny 20. století Ralpha Vaughna Williamse. Jak se blížil konec díla, primy a sekundy hrály své party ve velmi divokém vibratu, což působilo velmi poutavě, roztřeseně, snad až hystericky. Po celou dobu má posluchač pocit, že každá sekce má v této skladbě svou určitou roli; zatímco housle většinu času hrály nad ostatními nástroji jakousi melodii, violoncella je pouze doprovázela a podporovala velmi zajímavým rytmem. Z takové domněnky však autor posluchače vytrhne, když dílo ukončí nádherným sólem prvního violoncella, které však téměř celou dobu hrálo pouze ostinátní rytmy.

Doposud soudobý večer byl zakončen velmi klasicky – suitou z hudby k dramatu Pelléas a Mélisanda finského velikána Jeana Sibelia. První věta Před zámeckou zahradou, jež začala krásným a sytým zvukem smyčců ve vlídných akordech, ke kterým se jemně připojil hoboj se svou půvabnou melodií, jenž se však pod náporem viol a violoncell tu a tam ztrácí a opět vynoří, překvapil mnohé posluchače, kteří čekali závažnou a těžkou hudbu po vzoru Sibeliových symfonií. Orchestr naopak něžně prováděl všechny posluchače rozkvetlou zámeckou zahradou, ve které na lavičce seděla Mélisanda a kochala se vlahým letním úsvitem. Hudba v této skladbě z roku 1902 může určitým způsobem evokovat Dvořákovu Rusalku (která je pouze o rok starší) ať už námětem či laskavou romantickou hudbou. Však ve druhé části nazvanou Mélisanda používá Sibelius naprosto identického spoje o velkou tercii výše jako Dvořák v Rusalce či Suk v Pohádce. Sóla hoboje je užito téměř v každé větě. Ve Třech slepých sestrách – čtvrté části díla se ke zmíněnému nástroji hladce a citlivě přidal lesní roh společně s klarinetem, který přebral melodii hoboji, ovšem za noblesního pizzicata ve smyčcích. V následující větě se opět téma převaluje mezi jmenovanými dechy, zatímco je violy společně s violoncelly křehce doprovázely. V závěrečném ritardandu Mélisandy u kolovratu se však violoncella s hobojí nepatrně rozešla. Předposlední část s názvem Entr´acte je snad až nemístně veselá, vzhledem k tomu, jaká tragédie po ní má následovat. Ve Smrti Mélisandy opět dochází k dialogu mezi hobojí a smyčcovým orchestrem, díky bujaré předešlé větě však tento rozhovor působí velmi fatálně a tragicky. Avšak není to existenciální tragika Schönberga či Berga, nýbrž romantická smrt podobna té, kterou stvořil Antonín Dvořák ve své poslední opeře. Skladba se uzavírá třemi opakovanými akordy v d moll, které potvrzují nevyhnutelnou smrt hrdinky. Dirigent Kangas nicméně nezabředl do žádného patosu, ačkoliv by k tomu takové zakončení mohlo svádět.

Jak již bylo řečeno v prvním odstavci, geniální dramaturgie pana Mikeše zapříčinila, že si v letošní sezoně přijde na své opravdu každý, nehledě na věk či percepční preferenci. Poslední únorové koncerty s absolutně bezkonkurenční Alinou Pogostkinou zůstanou ještě dlouho v srdcích posluchačů. Stejně tak i neotřelá pobaltská hudba, kterou nám Filharmonie Brno představila ve skvělé interpretaci.

Vzdálené světlo. Hans Werner Henze: Fantasia pro smyčce (1966), Pēteris Vasks: Vzdálené světlo (1997), Einojuhani Rautavaara: Canto V „Do nitra světla“ (2012), Jean Sibelius: Pelléas a Mélisanda (1902). Hudební nastudování: Juha Kangas, Alina Pogostkina – housle. Filharmonie Brno, 25. a 26. února 2016, Besední dům, Brno.

Fotografie: © Facebook Filharmonie Brno