Přiznání dokumentu

říjen 2014 Stanislav Růžička Kritiky 2014

Snímek režisérky Kristýny Bartošové Pod lampou je tma zaznamenává z pozice nezávislého pozorovatele dění týkající se vzniku tanečního souboru pro romskou mládež v Josefově, městské části Jaroměře. Jedná se o „druhácký“ film studentky pražské FAMU. V názorové rovině stojí film spíš na straně „nepřizpůsobivých“ Romů. Ovšem nikoli díky prvoplánovému apelu na soucit s ostrakizovanými, ani vytvářením spletitých argumentačních figur, ale jednoduše věnováním prostoru před kamerou samotným aktérům, a to mnohdy k uvědomělé sebeprezentaci. Patrné je to zejména v případech dvou hlavních účastníků sporu o absenci prostoru pro realizaci tanečního kroužku. Svůj díl pozornosti dostane jak mladý Rom Zdeněk, který jakožto vedoucí tanečního kroužku hájí důležitost práce s dětmi, které tím pádem netráví tolik volného času na ulici, tak starosta města Jaroměře, který z pozice „spravedlivého bílého může“ káže o pořádku a o nutnosti prvního kroku, který by měla učinit romská komunita. Další postavy, ať už se jedná o „bílou“ obyvatelku ghetta, či romského patriarchu, jsou také pouze nepatrně popostrčeny k vlastnímu vyjádření. Režisérka se při natáčení nepouští do vyhrocených konfrontací, nestaví se do opozice. Svou silou dokument přesto vládne a to i proto, že jsou v něm porůznu rozesety paradoxy běžného dne v ghettu, úsměvné absurdity – například prostřih na volební kampaň starosty Klepsy, který na billboardech vystupuje coby „nespokojený občan“ spoutaný v řetězech. Film tak netlačí na sociální pilu, naopak disponuje přes těžkost zvoleného tématu lehkostí a účastníky nechá, aby se vybarvili sami.

Druhým promítaným počinem byl dokument, který taktéž vznikl na FAMU. Režisérka Martina Malinová ho natočila v prvním ročníku a jako téma si zvolila shoplifting – látka, jak se divák dozví v úvodních minutách, která je jí bližší než košile. Sama autorka se přiznává ke krádežím jídla a oblečení ve velkoobchodech. Kromě ní ve filmu zazní i hlasy jejích přátel, kteří stejně jako režisérka vyjadřují nesouhlas s kapitalismem právě skrze shoplifting. I přesto, že se na film dá koukat jako na report o anarchistické subkultuře, je především osobní zpovědí, svého druhu coming-outem. Ve filmu chybí jakákoli názorová protiváha. Ovšem začlenění této složky by snímku mohlo ubrat na výpovědní hodnotě a to zejména kvůli opuštění formátu onoho veřejného přiznání. Ostatně v dokumentu není patrná snaha o sociální sondu či o nablblé rozkrytí obludnosti „doby vykloubené z kloubů“. Bez těchto aspektů může film svobodomyslně vyjadřovat pochybnosti týkající se zavedeného systému. A vskutku, někde na pozadí visí otázka, jedná-li se o nesouhlas nebo deviaci (jistě ne náhodou má jeden z anonymně vystupujících anarchistů v knihovně svazek Kup si svou revoltu!, ve které je tenká hranice mezi dissent a deviance zkoumána). Nutno dodat, že k této nelehké otázce společenské morálky snímek Nepokradeš Martiny Malinové přispívá jen spoře. Své kvality má spíše v rovině osobního vkladu tvůrkyně.

Jediným studentským dokumentem ze čtyř promítaných, který nevznikl pod záštitou FAMU, byl snímek Marka Cicottiho 5,-Kč. Film natočený už v roce 2011 na písecké FAMO, kde Marek Cicotti studuje, zavede diváka do prostředí veřejných toalet na vybraných stanicích pražského metra, kde ho následně seznámí s osudy tří „hajzlbáb“. Tíživá životní situace, zdravotní postižení, nelehké sociální prostředí – to vše jsou okolnosti, které můžou předcházet výkonu práce, jež je na společenském žebříčku na jedné z nejnižších příček. Metráž dosahující čtrnácti minut omezuje možnost rozvinout spletitější příběhy, přesto má tento snímek jisté schopnosti vtáhnout diváka a přitom nebýt prvoplánově sentimentální – tomuto přeražení ataku na první signální pomáhá charisma protagonistek a samovolné načasování gagů. Co ovšem tolik nepotěší, je vizuál snímku. POV shots při vytírání toalet, záběr z vrchu na cestující proudící na eskalátorech atd. působí jako samoúčelná manýra, která není podložena funkcí ve struktuře snímku. A k tomu všemu poněkud televizní hudba. Ale budiž, ostatně sám režisér vybízí k tomu, aby se nad filmy tolik nepřemýšlelo, ale byly spíše prožívány. Když člověk překousne pohanění filmové teorie, kritiky a celkově „intelektualizování“, kterého se Martin Cicotti dopustil v besedě po promítání, pak tento film skutečně může fungovat jako zajímavé nahlédnutí za dveře, za kterými se toho odehrává víc, než by si na první pohled jeden pomyslel.

O uzavření večera se postaral časosběrný dokument Radokova trojská válka Tomáše Polenského a Viktora Portela. Na záběrech z několika zkoušek v časovém rozmezí přibližně dvou měsíců, můžeme sledovat vznik inscenace Troilus a Kressida v režii Davida Radoka. Ale nejen to, jsme svědky také nekonečných promluv samotného Radoka, který neustále provazuje trojskou válku s dnešním politickým balastem, což byl podle všeho jeho interpretační záměr. K tomu nutno připočíst neochotu herců cokoli sdělit na kameru a vyjde televizní dokument, který má takový odstup, že se toho ve výsledku ani moc nedozvíme. Takovéto pohanění je ale značně nefér k režisérům dokumentu – znamenalo by to odhlédnutí od kvalit, kterých snímek dosahuje; zkoušky divadelního souboru jsou velmi dobře nasnímané a především střih je znamenitý (ani se není čemu divit, Tomáš Polenský studuje na FAMU právě střihovou skladbu). Co ale skutečně z dokumentu trčí, jsou promluvy zaměstnanců divadla; ti buďto smířeně kývají nad „těmi špatnými tam kdesi nahoře“ nebo zpochybňují možnost cokoli změnit, a to i v případě angažování od spodu. Tyto promluvy nejen že patří do doby tak o osm let nazpět, ale především nedávají smysl v rámci promítaného filmu – to, že byly do snímku nakonec začleněny, je dáno žádostí o přetočení ze strany České televize, jakožto koproducenta, která původní nápad, tedy začlenit názory lidí z pražských ulic pomocí voiceoveru, označil za nedostatečně anketové. I přes produkční problémy, se kterými se film potýkal, jde o kvalitně zpracovaný dokument. Škoda jen, že se režiséři nepustili do větší konfrontace, třeba bychom se něco dozvěděli alespoň o Národním divadle jako instituci. Na autora těchto řádků působil mix prázdných frází o politice a divadelních replik vytržených z kontextu jako jedna velká „zívárna“.

Kabinet nezávislého filmu nabídl všehovšudy čtyři zajímavé dokumenty, a i přesto, že jakožto nesoutěžní přehlídka filmů byl celý ráz večera vůči snímkům spíše nekritický, výsledný dojem byl velmi příjemný. Nadto si filmy studentů, které vznikly většinou v prvním či druhém ročníku, zaslouží jistou míru tolerance; u některých dokonce vzhledem ke kvalitě nebylo ani nutné ono pomyslné mhouření očí.