Renesanční "hitovky" Czech Ensemble Baroque

Patrik Červák Kritiky 2016

Poslední listopadový koncert souboru Czech Ensemble Baroque s názvem Hudba za doby Rudolfa II. představil velmi zajímavý program postmoderních skladatelů druhé poloviny 16. století. Samozřejmě, s adjektivem postmoderní mohou v kontextu s tímto obdobím vznikat různá nedorozumění a nepříjemné rozbroje, avšak tito manýrističtí autoři přelomu vrcholné renesance a raného baroka, v kontextu své doby a v náznaku synkreze staré a nové praxe, mohou dnes být označeni za postmodernisty; aplikujeme-li toto pojmenování právě na umělce žijící a tvořící v poslední třetině století šestnáctého a první třetině sedmnáctého století, kdy moderní byla hudba renesanční, právoplatněji, nežli postmodernisté 20. století, poněvadž u nich si stále nejsme jisti, ke kterému proudu patří a zdali postmodernismus je skutečně tím, za koho se vydává; protože bez minimálně staletého odstupu můžeme sice disponovat tímto termínem, leč nemáme-li kontext a vývoj historicko-sociologický, který získají s největší pravděpodobností až generace příští, je pouze prázdnou floskulí.

Ale zpět k renesančnímu postmodernismu. Zmíněný ansámbl v předpředposledním koncertu roku 2016 uvedl v moderním kostele Husův sbor díla českých a německých skladatelů z období manýrismu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o hudbu starší, než se obvykle na koncertech provází, Czech Ensemble Baroque byl značně redukován, a to na pouhých pět instrumentalistů, dirigenta a pětičlenné vokální těleso. Koncert byl zahájen hereckou ouverturou dvou postav (J. S. Bacha a W. A. Mozarta), jež podala posluchačům vtipným způsobem informace o tehdejší době a kultuře na dvoře Rudolfa II. Mluví-li se o koncertu jako o celku, musí se určitě zmínit zdánlivá (alespoň pro diváky) bezproblémovost ladění dobových nástrojů. Jistě, hraje-li interpret na zvířecí roh, nemůže nikdy docílit zcela dokonalého ladění, zejména vezmeme-li v potaz syrovost a jistou necivilizovanost nástroje, nicméně v praxi toho večera a se srovnáním s ostatními koncerty staré hudby (snad i s provozováním dobovým) nebylo ten večer místo, které by nějak výrazně nezaladilo nebo tahalo posluchače za uši několikacentovou amplitudou. V úvodu druhé skladby, Když jsi štěstí, od Jana Facila Boleslavského, kdy docházelo k diskantování tenoru (Jakub Kubín) a basu (Martin Vacula), ke kterému se posléze přidal soprán (Kamila Zbořilová) a alt (Lucie Karafiátová), na které navázaly dechy, mohli si diváci uvědomit, jak schopní interpreti ten večer vystupovali, v jaké symbióze celé těleso provozovalo hudbu a jak celistvě a profesionálně výsledek zněl. Bylo-li zmíněno vynikající ladění, u dechové sekce souboru, musí se zejména pak ve spojení se jménem Michaely Koudelkové, vyzdvihnout i lehká a precizní virtuosní technika při hře na všechny možné dechové nástroje, které ten večer, spolu se svým neméně šikovným kolegou Rastislavem Kozoněm ovládala. Zvuk renesanční loutny a barokní kytary se drobně a křehce, nýbrž ne neslyšně, rozezněl pod prsty Karla Fleischlingera. Ačkoliv ten večer vystupovalo pouhých 11 muzikantů, zvukový účin byl daleko plnější, ale rozhodně ne hrubý. Ve skladbě Oda XCIV Jana Campana Vodňanského docházelo k velmi poutavému zvukovému efektu, kdy tóny vycházející ze zvířecího rohu až překvapivě homogenně přilnuly ke zpěvu vokálního ansámblu, který byl též doplněn o zvuk loutny. Poslední skladba před přestávkou mohla se zdát divákům v kostele povědomá. Nejednalo se však o stylizovanou Noc na Karlštejně Karla Svobody, nýbrž o Tance německého skladatele Joanessa Aegidia Berner von Rettenwert. Melodie této skladby, kterou bychom spíše nazvali jako Paduana hispanica, již velmi pěkně přednesl na violu da gamba Jakub Michl, nepatří však tomuto skladateli, který ji pouze použil v rámci tehdejší módy jako prachobyčejný mainstreamový hitmaker. Po sólu violy da gamba převzaly otěže varhany, loutna, flétny a dirigent Roman Válek zpoza svého pultu chopil se taktéž nástrojů – trianglu, bubnu a tamburíny. Jeho aktivní zapojení se do vytváření zvuku však nezůstalo pouze u této jediné kompozice; naopak, bylo velmi časté, vtipné a osvěžující. Rány do bubnu dirigenta Válka byly přesné a jasné, a proto postřehnutelné zrychlování flétny ve virtuosních pasážích skladby budilo v posluchačích i hráčích drobný neklid. Perkusní part dirigenta však bohužel v určitých vypjatých místech překročil svou vrchní zvukovou hranici, a tak přehlušil svým zvukem zbytek nástrojů, které pod nánosem tamburíny téměř zanikly.



Po přestávce opět následovalo vtipné herecké intermezzo, založené na dialogu mezi „Bachem“ a „Mozartem“. Ti představili posluchačům autora, který zazněl ve druhé polovině koncertu, Jacoba Handla Galla, přičemž se také pustili do velmi jemné a inteligentní satiry dnešních poměrů. V Písni satirické Jana Adelfa vynikla výborná výslovnost a artikulace zpěváků. Ve druhém čísle druhé poloviny přenechal Roman Válek otěže sbormistrování Terezii Válkové, která jistě a pěkně provedla Orietur stella ex lacob Jacoba Handla Galla se svými čtyřmi vokálními kolegy. Největší nesnáze patrně nastaly v Tancích od Mikuláše Šmala z Lebendorfu, kdy se po celou dobu velice schopný varhaník Martin Jakubíček celkem třikrát pravděpodobně ztratil (nemohu přesně pojmenovat to, co se stalo, poněvadž jsem byl pouhým pozorovatelem) a zahrál naprosto jiné noty. V jednu chvíli se dokonce muselo provedení zastavit, protože se instrumentalisté v průběhu skladby různě poztráceli. Následujících pět opusů bylo a capella, čili bez instrumentálního doprovodu. Vedení pěvců se opět ujala vynikající nejen zpěvačka, ale i sbormistryně Tereza Válková. Mimo perfektní dynamiku a vynikající celkový zvuk, který vycházel z hrdel řemeslníků, okořenily tyto velmi vtipné skladby závěr koncertu i o zvířecí zvuky jako kvákání, kdákání, kukání, krákání a kokrhání. Posluchače by snad ani nenapadlo, jak stylově, humorně ale zejména umělecky lze podat tyto bestiální citoslovce.

Za jediný nemilý problém, který se ten večer objevil, mohli bohužel ti, pro které se koncert konal – posluchači. Místní ignoranti totiž tleskali po každém jednotlivém číslu a narušovali tak plynulost celkového představení. Když se dirigent a ani ostatní hudebníci nezvednou od nástrojů a neukloní, ba dokonce se ani neotočí do hlediště, patrně není ta pravá situace na potlesk. Ten, je-li aplikován v průměrném intervalu čtyř minut, nejen že vyrušuje rozjímání posluchačů, ale boří i celkovou koncentraci umělců mezi jednotlivými skladbami, nehledě na to, zatleská-li se do nehlasitého sóla loutny! Je hezké, že na koncerty klasické hudby chodí posluchači oplývající tak mocným entusiasmem, leč ten někdy bývá, a to zvláště ten večer, velmi otravný.

Hudba na dvoře Rudolfa II. byla neskutečně veselá, hravá, milá a vtipná. A to nemluvím o fyzickém dvoru habsburského panovníka (kde by se tento výrok také mohl určitě aplikovat), ale o koncertu Czech Ensemble Baroque nesoucí tento název. Celkový úspěch je zcela jistě také výsledkem oduševnělého instrumentačního aranžmá Martina Jakubíčka a zejména pak vysoké umělecké úrovně všech hudebníků v čele s dirigentem Romanem Válkem, který se na konci neklaněl, jak to u dirigentů bývá, před muzikanty, nýbrž mezi nimi.

© foto facebook Czech Ensemble Baroque