Rozeznění zahrad novou hudbou

červenec 2013 Šimon Kořený, Jan Podracký Kritiky 2013

Samotný zahajovací koncert zaměřil svou pozornost na „exkurzi po zvuku smyčcového orchestru v hudbě velikánů druhé poloviny dvacátého století“. Byl to dramaturgicky velmi vyvážený koncept naplněný očekáváním, jak se brněnská filharmonie s náročným a v Brně prakticky nehraným materiálem vyrovná. Je třeba říct, že orchestru poněkud chyběla razance, přesnost a výrazová důslednost, která je konkrétně pro úvodní skladbu, jíž byl Pendereckého Žalozpěv obětem Hirošimy, zcela nezbytnou. S postupujícím večerem ovšem těleso dirigované Pendereckého uměleckým kolegou Maciejem Tworkem nabývalo na pozornosti a pevně znějící pianissima dobře živila napětí Scielsiho Natury renovatur, jež zazněla v pořadí jako třetí, po skladbě Syrmos Iannise Xenakise. Druhá polovina započala Kagelovým Szenariem, jež zde zároveň fungovalo jako soundtrack k Buñuelovu Andaluskému psovi. Těžiště pozornosti zde zůstalo opravdu spíše na plátně, za nímž hudební stránka pokulhávala, zejména co se týče synchronizace s obrazem. Závěrečná skladba Alberta Breiera Wald der Klänge des Gedenkens pro osmnáct smyčců, zvony a zvonkohru byla ovšem důstojným zakončením cesty od nervy drásající expresivity po až meditativní rozměr díla, které si vyžadovalo nejvíc posluchačské i hráčské soustředěnosti.

Jako hned první v sérii Rozeznění zaznělo jméno z nejznělejších. Alvina Luciera Music on a Long Thin Wire. Pětadvacetimetrová ozvučená struna natažená na nádvoří Domu pánů z Kunštátu přilákala enormní množství posluchačů. Zvuk struny rozvibrované poprvé v otevřeném prostoru se tedy mísil s veselým večerním životem brněnským. Otázkou však zůstává, zda-li otevřený prostor spolupracoval s instalovanou strunou tak, jako bylo původně myšleno. A ač možná příliš unikal „do vzduchu“, společně s okolím vytvořil svéráznou kompozici večera.

Zahrada jako společné externí i interní dramaturgické pojítko nabídla vychutnat si jedinečné hudební okamžiky v jedinečných prostorách. Zahrada Orfeova, rozsáhlá grafická partitura významného v Brně žijícího skladatele Petera Grahama, umístěná v prostorách bývalé vodárny v zahradách pod hradbami, představovala další z instalací na objednávku festivalu. Vizuálně velmi zajímavá partitura byla jen velmi křehce podepřena její reprodukovanou klavírní interpretací a dalšími kusy, což myslím ubralo celému momentu poněkud na kompaktnosti. Rovněž přemístění celé instalace z původně zamýšlené zahrady do interiéru (z technických příčin) bylo dle mého názoru na škodu věci.

Večerní program odehrávající se na protějším vrchu, v dnes bohužel zapomenutém Hudebním pavilonu v Denisových sadech, stylově představoval další z uměleckých setkání skladatele a performera Tomáše Vtípila s mužským pěveckým sborem Láska opravdivá pod vedením Jana Špačka. Zvukově-prostorová kompozice obohacena o sólistky Ivanu Píchovou a Zuzanu Fuksovou a rovněž o žesťovou sekci Petra Hojáče a Jonáše Hájka pohltila večerní zahradní prostor svérázným česko-německým světem básnířky Ilse Ringler-Kellner, na motivy jejíž básně kompozice vyrostla. Slova autora: „Nápěvy domova neřeší žádnou problematiku, nevyjadřují žádné postoje a nenaplňují žádný program. Tento kus hudby těží prostě z toho, co je v dané chvíli k dispozici, ze záhybů skutečnosti, které nesouvisí jenom zdánlivě,“ byla, myslím, naplněna docela.

Do vily Tugendhat se prý podíval málokdo. Do vily Tugendhat by se měli podívat všichni. A těm, kterým se nedaří přehoupnout se přes prohlídkové vstupné, byl přímo zde zprostředkován zážitek jakoukoliv cenu vysoce přesahující. Jedinečný pohled na šeřící se Brno ze zahrady, jež je sama svým malým světem, za poslechu instalace Gordona Monahana A Piano Listening to Itself – Brno Variation, patřila k mým osobním vrcholům festivalu. Dva preparované klavíry, jejichž rezonanční skříně zesilují vibrace strun vedoucí až ze střechy „Tugendhatky“, samozřejmý odkaz na Brno v rámci dekonstrukcí děl Leoše Janáčka potkávajících se s Henry Cowellem právě v tomto městě. A pozice přírody jako všudypřítomného tvůrčího elementu, ať už jako celkové zvukové plochy či jako samotného hráče, opírajícího se větrem do strun klavíru a dotvářejícího tak dokonalé podvečerní splynutí někde daleko, ale vlastně pořád v Brně.

Prvou rozozvučenou inštaláciou v sobotu 15. června bola Klangbaum Innehalt. Toto zvukové dielo vzniklo kooperáciou dvoch švajčiarskych umelcov, a to zvukového architekta Andres Bossharda a novomediálnej tvorkyne a performerky Manuely Hitz. Jedná sa o dve vlastné svojbytné kompozície, bezmenná kompozícia od Andresa a Innehalt od Manuely. Zaujímavé na inštalácii je, že je po celý čas napojená na stredisko Klanghimmel, teda akési zvukové nebo, v ktorom sa inštalácia stále mení a upravuje, teda ostáva zaujímavá aj po opätovnom navštívení. Na rozozvučení bola prítomná bohužiaľ iba autorka. Podľa jej slov je cieľom inštalácie nabádať ľudí k tomu aby začali vnímať svoje okolie nie len očami, ale taktiež ušami. Myšlienka je to krásna a absolútne s ňou súhlasím, len je škoda, že ani takéto inštalácie k tomuto častokrát nedopomáhajú, o čom svedčali mnohé rozhovory medzi účastníkmi. Miesto vybrané pre túto inštaláciu, zahrada Jurkovičovej vily, je krásna farebná zahrada pred krásnym farebným domečkom na kraji Wilsonovho lesa v tichej štvrti. Nádherne bolo počuť vtáky, šum lesa, bzukot hmyzu a iba sem tam nejaké auto a hlasy ľudí, ktoré v takom množstve nijak nevadili a teda to bolo ako stvorené na rozjímanie. Výber miesta bol teda veľmi šikovným dramaturgickým ťahom. Rozozvučenie sprevádzala krátka performance, počas ktorej autorka čítala texty do mikrofónu, ktoré následne prehrávali malé reproduktory, rozmiestnené a šikovne skryté po celej záhrade, s echo efektom. Do toho ešte naviac hral sitár. Zo začiatku keď hráč na sitáre hral iba sem tam nejaký tón vibrátovým spôsobom, to nijak samotnú inštaláciu nenarušovalo, avšak postupne začal naseba strhávať pozornosť a prehlušovať všetko ostatné, čo bolo na škodu veci. Navyše to vytváralo orientálny nádych, ktorý bol zbytočný a v dnešnej dobe mi v našich končinách pripradá skoro až ako klišé. O to by v inštalácii nemalo ísť a ako sa vraví, niekedy je menej viac. Samotná inštalácia sa dosť pohráva s tichom a teda dáva veľký priestor zvukom zvonka, čo treba rozhodne vyzdvihnúť. V prostredí avšak zneje toľko rôznych, rozmanitých a zaujímavých zvukov (na tomto mieste príjemne neprehlušujúcich sa), že vzniká otázka či je potreba tam umelo vkládať ešte ďalšie. Nestačí len počúvať?

Pokračovalo sa ďalším rozozvučením, Gardening with John, tentoraz amerického skladateľa Alvina Currana. Táto inštalácia, ako je už z názvu jasné, je venovaná jeho mentorovi a priateľovi Johnu Cageovi, ktorého snáď predstavovať netreba. Jedná sa o záhradnícku búdku plnú náradia, príslušenstva, poznámok a reproduktorov, kde si človek môže posedieť ako dlho chce a započúvať sa do smiechu, komentárov, jódlovania a zvukov z bytu jedného z najvýznamnejších postáv umenia druhej polovici dvaciateho storočia. Inštalácia je v malej zahrádke pri Památníku Leoše Janáčka, čo cez týždeň nemusí byť najideálnejšie vzhľadom na premávku a zahlučnenie priestoru. Špeciálne táto inštalácia búdky bola aj za prítomnosti dvoch kuriat od Mgr. Vladimíra Maňasa, Ph.D., čo autor ocenil ako obohatenie autentickosti a aspoň nachvíľu záhrad pripomínala to, ako si ju Janáček niekedy predstavoval. Pri samotnom rozozvučení množstvo ľudí nedovoľovalo si posedieť a započúvať sa na dlhšiu chvíľku, avšak už teraz viem, že tam zavítam v najbližšej dobe viackrát. Veľmi príjemný spôsob ako na chvíľu relaxovať.

O 18.00 toho istého dňa pokračoval program koncertom v Besednom dome. Aspoň raz za čas sa tak tento priestor môže využívať nato, načo bol kedysi stvorený, teda realizovanie súdobej hudby. Hral smyčcový kvartet Miloslav Ištvan Quartett s pestrým repertoárom. Prvé dve kompozície (Poslední zápas Štěpána Filípka a Smyčcový kvartet In Grief and Rage Maxa Sterna) boli opusy ešte vo veľmi konvenčom duchu s nenápaditou rytmikou, až klasickou kvartetovou skladateľskou prácou, oblečené v novej harmónii. Pripúšťam, že mohlo ísť o dramaturgický zámer ponúknuť široké spektrum, avšak skladby do istej miery nudili. Pred prestávkou nám bol ponúknutý ešte Smyčcový kvartet č. 3 brněnského pedagóga kompozície a skladateľa Aloisa Piňose, ktorý so zvukom kvarteta pracoval rozhodne nápaditejšie – pre mňa vrchol večera. Po krátkej prestávke zaznel Smyčcový kvartet brnenského rodáka Josefa Berga, ktorý s predošlou skladbou zanechal po sebe najvetší dojem. Nasledovala Kol Nidre od Johna Zorna, ktorá mohla zaujať neskúsenejšieho poslucháča, avšak naplno sa tam prejavil spôsob autorovej práce, a to preberanie kompozičného prístupu od skladateľov dvaciatého storočia, v tomto prípade Arvo Pärta. Posledná skladba českého skladateľa, podľa ktorého sa účinkujúci kvartet volá, nesie lyrický názov Zatemněná krajina. Zakončenie to bolo rozhodne na úrovni. Čo sa týka samotných interpretov, tak uznávam, že k skladbám pristupujú veľmi zodpovedne tak ako to o sebe prezentujú. Čo však navonok kazí ich celkový dojem je prehnane patetický až romantizujúci prejav prvého huslistu Lukáša Mika, ktorý sa k takémuto repertoáru vonkoncom nehodí. Celkovo však koncert vyznel sľubne a je veľmi dobré, že sa títo mladí ľudia neboja aj náročnejšieho repertoáru. Aspoň máme možnosť to počuť aj u nás v Brne naživo.

Priznám sa, že večerného koncertu som sa už bohužial nemohol zúčastniť. Konal sa vo Vile Tugendhat s obmädzenou kapacitou približne 50 ľudí. Však vyriešilo sa to veľmi šikovnou cestou a to tak, že ostatným ľuďom bola ponúknutá možnosť vypočuť si ho cez otvorené okná v záhrade za cenu vstupu do záhrady. Z rozprávania viem, že to bol krásny zážitok ležať v tráve s výhľadom na večerné Brno a počúvať Alessandra Bossetiho a Chrisa Abrahamsa, dvoch veľmi významných umelcov na poli improvizovanej hudby, ktorý spojili v koncerte akustiku aj elektroniku a ponúkli tak naplňujúci zážitok. V posledný festivalový deň bolo na programe ako prvé rozozvučenie inštalácie mladej brnenskej komponistky a improvizátorky Lucie Vítkovej. Táto všestranná osoba ma však touto inštaláciu do istej miery sklamala. Aby som ale nebol hneď negatívny, tak musím fakt vyzdvihnúť výber miesta. Priestor botanickej záhrady ponúka pre takúto inštaláciu ideálne využitie a spojenie vizuálneho a zvukového, o čo vlastne v inštalácii ide. Jedná sa o zaujímavo zasadenú, ale úplne obyčajnú „musiqueconcrète“, ktorú v štyricatych rokoch Pierre Schaeffer začal vytvárať, aby ponúknul ľuďom nadšenie z bežných okolitých zvukov. Nápad vložiť zvuky z koncertného sálu, z továrne, z ulice a českej prírody do prostredia exotických rastlín sa mi pozdáva. Musím vytknúť to, že spôsob prehliadky, počas ktorej sme iba strojene chodili od jednej miestosti k druhej, nezanechal žiaden dojem a takisto to bude aj po celý mesiac, kedy sa to spustí iba na objednávku. Keď nám bolo všetko takto strojene predostrené, stratilo sa čaro. Podľa mňa sa to malo ponechať viac náhode a menej o tom ľuďom povedať.

Zastihnout Michaela Prima, vědce, jenž se po dvouměsíčním zkoumání květeny v pralese usídlil na ostrovech Spojeného království, není žádná jednoduchá věc. Díky interaktivní instalaci k nám ovšem promlouval (a stále promlouvá) skrze dronové zvuky u něj doma rostoucího hrachu. Zeleno-červený „noise“ je zde pak nadále reproduktory zprostředkován divákům, sledujícím přímý přenos hrachového růstu a zároveň rostoucímu hrachu přímo v zahradě Mendelova muzea. Ač se nutnost a účelnost hrachového vizuálu a prostoru, v němž byla instalace kvůli obrazovce umístěna, stala mezi publikem předmětem drobného sporu, celkový názor si každý jistě rád vytvoří sám.

Jméno Jiřího Suchánka ve zdejších kuloárech není třeba sáhodlouze představovat. Instalace v přírodních podmínkách, jako byla například zvuková instalace v jeskyni na Výpustku, jsou pro něj již známými vodami. Prostor byl nyní věnován vzduchu. „Sedm větrníků snímá proudění větru a svoji rotaci převádí na zvukovou pulzaci jednotlivých tónů. Větrem rozložený akord celého pole větrníků je určován směrem větru.“ Otevřená zahrada na Údolní 33 zde opět sehrála roli velice slušivého, interaktivního, leč z hlediska větrnosti nepříliš bohatého hostitele. Pánem větru se musel stát sám Jiří Suchánek, který instalaci předváděl za asistence větrného děla. Bez ohledu na povětrnostní podmínky bych vytkl možná příliš „tonální“ charakter díla, který společně s „hračkovským“ zvukem přístrojů působil místy teatrálně. Přírodní kompozici je ovšem třeba poslouchat neustále dokola a nejlépe s opravdovým větrem.

Samotný závěr poutě, která v celé své nedělní kráse měla délku pět kilometrů, nás zavedl do dalšího z festivalových „inner cities“. Botanická zahrada Mendelovy univerzity byla z hlediska prostoru opravdovou dramaturgickou delikatesou. Obklopit se mlčenlivostí stromů a pod jejich větvemi s klidem otevřít svou mysl, kterou ve své nekonečnosti bude rušit jen město, občas hlásící se zpoza vysoké zdi. Přehnaný patos je zde dle mého velmi na místě, jelikož kdo nečeká nic, získá všechno. O Garden party tria Palacký, Dörner, Capece to platilo dvojnásob. Trio skúsených improvizátorov však bohužiaľ nedodržalo jednu zo základných podmienok voľnej improvizácie a to vzájemné reagovanie na ostatných hudobníkov. Každý si vytváral vlastný zvukový svet a tích ostatních doňho nepustil, čo je při improvizácii rozhodne na škodu veci, aj keď slovo voľná može zvádzať. Použití reproduktorů zavěšených na baloncích bylo sice aktem efektním, nikoli však efektivním. Jejich přesouvání na sebe poutalo příliš mnoho pozornosti a ani zvukový efekt nepůsobil příliš kompaktně. Toto je však pouze subjektivní hodnocení nás, autorů. Ve své celé délce totiž, umocněno tímto unikátním prostorem, je jen těžké celkově ohodnotit zážitek, který byl jistě unikátní pro každého zvlášť svým způsobem.

Dramaturgický počin přesunu performancí do velmi různorodých prostor s sebou nesl příjemné uvolnění atmosféry, která prostupovala celý třináctý ročník Expozice nové hudby. Ten se tak stal velkým aktem přiblížení nové hudby lidem, kteří ji předtím neznali (stejně tak, jako muzejní noc „přilákala do Besedního domu ty, kteří v něm ještě třeba nebyli“). Tento „konflikt“ byl nutný a pokaždé jedinečný. Pořád ovšem zůstávalo úkolem posluchače stát se skutečným posluchačem. Naučit se poslouchat, poslouchat pořád a znova. Instalace v zahradách zůstávají na svých místech i v měsíci červenci.


Napsáno pro on-line periodikum Brno: Město hudby. Redakce MUSICOLOGICY děkuje za možnost text publikovat i zde.