Rozpačitá brněnská (ne)jazzová premiéra Richarda Galliana

Tomáš Vrtek Kritiky 2016

Již třetím rokem po sobě festival Jazzfest Brno uskutečnil krom tradičně nabitého jarního programu i podzimní překvapení v podobě zářivých hvězd světového jazzu. Po předloňském koncertě Herbieho Hancocka, resp. loňském úžasném vystoupení Avishaie Cohena s brněnskou filharmonií letos následovaly hned koncerty tři – v Sonocentru zahráli John Scofield na podporu svého nejnovějšího alba Country for Old Men a týden po něm tuniský zpěvák a hráč na arabský Oud Dhafer Youssef. Tuto sérii zakončil v Besedním domě za podpory Filharmonie Brno fenomenální francouzský akordeonista Richard Galliano.

Hned na začátek je třeba podotknout, že pro mnohé hráče na akordeon u nás vidět Richarda Galliana naživo je více, než jen splněným snem. Pokud se nemýlím, vystupoval v České republice zatím pouze dvakrát (poprvé přibližně před deseti lety s ikonou jazzového vibrafonu Garym Burtonem v Praze), není tedy divu, že se dal čekat o vstupenky obrovský zájem a tento předpoklad se vyplnil, takže pořadatelé pro jistotu domluvili vystoupení dvě, přičemž předmětem tohoto článku je druhý koncert, podle mých dostupných informací se až na jeden přídavek repertoár nijak výrazně nelišil.
A propos, repertoár – ten sestával z kompozic autorů klasické hudby, kterými se Galliano zvlášť v posledních letech zabývá velmi intenzivně. Hned na úvod zazněl výběr z patrně nejznámějšího díla Antonia Vivaldiho, Čtvero ročních dob, konkrétně Zima a Léto. Zde Galliano naplno ukázal svůj přístup ke klasické hudbě. Neinterpretuje ji ani dobově, ani ji nijak zvlášť nepřizpůsobuje akordeonu, ale hraje ji prostě tak, jak ji cítí on (s mnoha vyhrávkami navíc, ale bez jazzově či jinak laděné improvizace), přičemž orchestrální part zůstává stejný a akordeon následuje pouze hlavní melodickou linku, případně kontrapunktické hlasy. Tento přístup ke hraní klasické hudby je velmi inovativní a expresivní, zároveň ale celkovému dojmu nijak neškodí, spíš naopak. Zvláště k hudbě Vivaldiho typu se to velice hodí. Výborně tedy tyto skladby vyzněly i na brněnském koncertě, až na pár dost výrazných zakolísání orchestru, kdy se s akordeonistou buď nesešel (1. věta v Zimě), nebo byl orchestr intonačně mimo (1. věta Léto). Jako další v pořadí zazněla 2. věta z Mozartova klarinetového koncertu A dur, který byl mimochodem premiérován v Praze v říjnu 1791 a jedná se tedy o jedno z jeho posledních dokončených děl. Tato část se pro spojení s akordeonem přímo nabízela, protože je zde melodie sólového nástroje jasně čitelná a orchestr tu působí v podobě jakéhosi křoví, navíc přesně vyhovuje výše popsanému sólistovu způsobu hry a Galliano tu mohl dát prostor práci s rejstříky. Jako jakýsi předěl mezi dvěma pomyslnými bloky zazněla ještě třívětá Serenáda e moll od anglického skladatele Edwarda Elgara odehraná pouze orchestrem.
Druhou část repertoáru tvořily skladby argentinského skladatele Astora Piazzolly, který do pokladnice světové hudby přinesl styl tzv. Tango Nuevo (nové tango), který vychází z tradičního argentinského tanga, které Piazzolla obohatil o nové prvky (změna rytmu, jazzová interpretace, harmonicko-melodické postupy z oblasti moderní vážné hudby...). Pro tento večer Galliano zvolil jeden z nejznámějších kusů z Piazzollova pera, konkrétně výběr z cyklu Čtvero ročních dob v Buenos Aires - Otoňo Porteňo (Podzim) a Primavera Porteňa (Jaro), které Piazzolla napsal mezi lety 1964-70 pro své kvinteto (housle, kontrabas, bandoneon, el. kytara, klavír), jehož zvuk a barva nástrojů dělají jeho hudbu takovou, jaká je. Tuto náladu se do Besedního domu přenést moc nepodařilo. I když Galliano argentinské tango hrát umí a dokazuje to na mnoha nahrávkách, bez kvalitního doprovodu toho sám moc nezmůže a filharmonici mu bohužel dobrým partnerem nebyli. Chápu, že je tato muzika na interpretaci velmi obtížná hlavně z hlediska akcentů a rytmických, tempových a náladových změn a že moc lidí u nás ji hrát neumí, přesto nerozumím tomu, že to hraje někdo, u koho se navíc předpokládá, že to špatně dopadne, což se naplnilo do puntíku a i muzikant Gallianova formátu s tím sám logicky nic nezmůže. Celkový dojem byl aspoň napraven dvěma přídavky, kde si zvláště v autorské skladbě hlavní hvězdy večera, Tango por Claude trošku orchestr svou reputaci hraní tanga vylepšil.
Posledním a zdaleka největším neduhem koncertu byla jakákoli absence Gallianovy „jazzové“ tvorby – jazz zde patří záměrně do uvozovek, protože jeho hudba není čistě jazzová, spíše ji nazývejme jako etnojazz, jakkoli by v doprovodu orchestru samozřejmě tento druh hudby zněl všelijak. Nejde mi proto do hlavy fakt, že byl tento koncert spojován s Jazzfestem, když s jazzem neměl de facto nic společného, pominu-li samozřejmě jméno hlavního protagonisty. Proto rozumím zklamání jazzových muzikantů, kteří vystoupení navštívili, ani já se rozpaky netajím, i když jsem podobný průběh očekával. Je tedy třeba doufat, že zde bude mít Richard Galliano ještě někdy příležitost ukázat svou jazzovou tvář.


Echoes of Jazzfest
Richard Galliano & Filharmonie Brno: Klasika & tango
16. 11. 2016 Besední dům, Brno