Rudolf Fila na Špilberku – zářící a dynamická abstrakce

Dana Komosná Kritiky 2015

Kurátorka Ilona Víchová vhodně umístila díla tak, že má divák dostatečný prostor zanalyzovat jednotlivé, často rozličné dojmy z děl, která se liší jak zpracováním – technikou, tak zachycenou atmosférou dílu vlastní. V úvodu výstavy se očím příchozích předestírají Přemalby (1998), variace přemalování kalendářových listů s reprodukcemi děl Mistra Pavla z Levoče. Fila do těchto precizních, figurativních, realistických motivů vnáší prvek ozvláštnění díky kontrastně laděným jasným pruhům bílé, žluté a oranžové. Celé dílo tak získává ráz vzepjetí se k vyšším ideám, ironicky vyvěrajících z klasické náboženské tematiky. Dojem podporuje též značně proměnlivá tvarová stránka Filových úprav.

Přemalby a transkripce se týkají litografických listů od Františka Malého. Zde Fila (v roce 1987) pracuje s použitím temper a pastelu, s rozsáhlou škálou gradace barev od nejjasnější šedé či temně hnědé, přes sytě modrou a energicky oranžovou až po atypické barevné kombinace hnědá – růžová – modrá nebo různé odstíny hnědé, okrové a žlutozelené. Manipulace s barvou zjevně patří mezi klíčové aspekty magičnosti Filovytvorby. Jistě nejzajímavějších proměn nabývají tmavě laděná díla, která zesvětlením konkrétních linií získávají přízračný svit na způsob „hořícího písma“.

Transkripce z roku 1991, v nichž Fila používá nejen pastel a papír, ale i tuš či uhel, vznikají se zvláštní virtuozitou pramenící pravděpodobně z ladnosti a neukončenosti vesměs lineálních křivek. Některé obrazy vynikají vhodnou kombinací objektu s následnými úpravami, v jiných se harmonie odstínů a linií snoubí se skrytým poselstvím, zataveném například do otisku ruky nebo jemně zakomponovaného odlišného vzoru. Kresby z roku 1996 obsahují podivnou temnou živost se stejnou intenzitou, jako se autorovy dřívější práce staly ztělesněním živosti a pohybu v lineární abstrakci. Bohužel Fila svá díla (mimo zařazení do cyklů Transkripce, Přemalby a transkripce nebo Přemalby) nepojmenoval, což divákovi může poněkud ztěžovat orientaci.

Výstava přináší svým návštěvníkům nový náhled na vnímání struktur, především těch nejjednodušších, a demonstruje předpoklad, že využití jednoduchých prvků pozvedá interní hodnotu díla. Dává tak zazářit souladu barev s ostatními jeho vnějšími i vnitřními částmi. Za velkou výhodu takto vzniklých prací lze považovat jakousi jejich „intertextualitu“. Recipient má možnost zahloubat se nad zašifrovaným poselstvím a nechat se obohatit pod vlivem svého jedinečného náhledu.