V pomalu se blížícím předvánočním čase, který se letos možná bude muset obejít bez tolik charakteristických vánočních koncertů, je každý nový hudební počin vítaným zpestřením této neútěšné situace. Jednu z variant, jak si vychutnat kvalitní sborový zpěv, nabízí v říjnu vydané CD britského univerzitního sboru Choir of Clare College působícího v Cambridge. Těžiště alba tkví ve známé vánoční kantátě A Ceremony of Carols Benjamina Brittena, která je doplněna dalšími méně proslavenými díly tohoto významného anglického autora 20. století z rozptylu 30 let a také skladbami tří dalších autorů, kteří Brittena v jeho skladatelské práci ovlivnili. CD vzniklo pod sbormistrovským vedením Grahama Rosse a vydáno bylo v nakladatelství Harmonie Mundi.
Dramaturgie alba je zásluhou právě sbormistra tělesa. Usiluje v ní o zachycení domácí tvorby skladatelů 20. století, mezi nimiž je hlavní postavou Benjamin Britten a s nímž jsou ostatní, méně známí autoři spjatí. Přestože jde svým názvem i prvotní koncepcí o vánoční CD, nejsou drobná díla na něm zaznamenaná zásadně vánoční. Zachovávají si však převážně slavnostní charakter, a to je dalším z pojítek vzniklé koncepce.
Na první pohled obsáhlý repertoár rámují skladby Benjamina Brittena. Zahajuje jej skladba Venite exultemus Domino, zapomenutá a nalezená až po autorově smrti. Představuje se ve slavnostním charakteru, který v akordické sazbě hlasů a s doprovodem varhan směřuje ke dramatické gradaci a závěrečnému ztišení. Další dvě navazující díla dotváří trojici „ranních duchovních zpěvů“, přestože nebyla psána společně. Te Deum in C v sobě kombinuje úvodní hravost hlasů podloženou synkopickým ostinatem varhan a postupné „probouzení“ hlasů s oslavnou homofonií a půvabným sopránovým sólem. Jubilate Deo in C navazuje již z názvu očekávanou slavnostností, podpořenou radostným charakterem varhan, v jejímž duchu zaznívá skladba v celém svém krátkém rozsahu.
Další skladba v pořadí je zástupcem Brittenovy hudební tvorby pro filmové a rádiové hry, které se ve velké míře věnoval ve 40. letech. Deus in adjutorium meum intende je úvodní skladbou hry This Way to the Tomb Ronalda Duncana (který napsal libreto například ke skladatelově opeře Zneuctění Lukrécie). Nepříliš vánočně laděné zhudebnění 70. žalmu, Davidovy srdečné žádosti o záchranu nepřátel, zaznívá ve členěné a capella kompozici tvořené zejména slavnostními kánony a kontrapunktickou prací s tématy.
Z pera skladatele pak následuje trojice nevánočních, avšak svým charakterem oslavných hymnů. A Hymn to the Virgin zaznívá v působivé klidné a teskné dvojsborové sazbě, ve které sboru (přednášejícímu text ve středověké angličtině) odpovídá sólové kvarteto v latině. Efektivní výraz umocňuje procítěná práce s ritardandem a frázováním. A Hymn of St Columba působí jako protipól svou závažností, těžkostí a možná až příliš hutnou sborově-varhanní sazbou, která však zrcadlí naléhavost misijního poslání svatého Kolumby. Velkolepě pak navazuje Hymn to St Peter, ve kterém se v doprovodu varhan střídá homofonní pasáž s hbitou polyfonií propletených hlasů a melancholickým sólem. Předehra varhan vychází z chorálu Tu es Petrus, který v závěru zaznívá v podání decentního sopránového sóla.
Do vánočního ladění nás dostává snad nejpopulárnější koleda Brittenova učitele Johna Irelanda, The Holy Boy. Pohádkově konejšivá hlavní melodie je svěřená ženským hlasům a spolu s pouhou doprovodnou funkcí těch mužských skladba vyznívá spíše jako v podání líbezných dětských hlasů. Jednou z mála a capella děl pro smíšený sbor Franka Bridge je skladba Music, when soft voices die. Táhlost a tesknost při poslechu lehce uspává a ve své druhé části nevzbuzuje příliš mnoho zájmu, ale hned v úvodu „pohladí“ promyšlenými harmonickými souzvuky. Třetím zastoupeným autorem (vedle Brittena) je Gustav Holst, který měl na rozdíl od předešlých skladatelů inspiraci také ve vzdálenějších krajích, než je britská lidová tvorba. Chytlavá a energická skladba This have I done for my true love se v houpavém tanečním rytmu nese s neutuchajícím tahem a nábojem až k velkolepému závěru. Text pak vyjadřuje symbol tance jako náboženských rituálů a úcty.
Vánočně vyznívající je také raná Brittenova koleda The Sycamore Tree, v níž se Britům dobře známý vánoční text odvíjí v lehké popěvkové sazbě a opakující se melodii. Navazuje na ni další koleda, tradiční britská The Holly and the Ivy, kterou skladatel na žádost zaranžoval do v té době inovativní podoby, v jejíž sedmi slokách se střídají obstojně přednesená sóla se sborovým doprovodem. Řadu samostatných skladbiček pak zakončuje Brittenova opět raná (ještě studentská) skladba Sweet was the song the Virgin sung z vánoční suity Christ's Nativity, v níž jemné vibrato i příjemná barva hlasu sólistky zvukově koresponduje s doprovodnými ženskými hlasy, což vytváří andělský charakter skladby.
Poměrně dlouhý hudební proud alba konečně dospívá ke svému vrcholu – vánoční kantátě The Ceremony of Carols Benjamina Brittena. Ta je v tomto případě zachycena v ne zcela tradiční podobě, a to v úpravě Julia Harrisona pro smíšený sbor. Originální verze je pro ženský, dětský nebo chlapecký sbor s doprovodem harfy, ta však i v této variantě zůstala. Přidané mužské hlasy celkovému vyznění mírně ubírají na jemnosti, doplňují však zároveň neobvyklou barevnou hloubku. Cyklus uvozuje i ukončuje působivá jednohlasá chorální antifona Hodie Christus natus est, v úvodu pod názvem Procession, v závěru jako Recession. Autenticitě příchodu a odchodu napomáhá efektivní přibližování a oddalování zpěvu, vyznívající skutečně jako průchod chrámem a jeho dlouhou akustikou. Ve zbývajících deseti částech se střídají táhlé i velmi svižné charaktery koled, svěží spletitost hlasů v části Wolcum Yole!, stupňující se tah i napětí v následné části There is no rose, možná až příliš pištivý sólový hlas v části Belalulow nebo efektivně mrazivý charakter části In freezing winter night. Sedmá část, Interlude, je pak jediným čistě instrumentálním číslem alba. Sólová harfa zde nabízí jakési zklidnění, ztišení a odpočinek od „monotónní“ sborové sazby.
Přestože by byla závěrečná antifona působivým zakončením celého nahraného repertoáru, přesouvá se doba vánoční až k novoročnímu období. S ním však nepřichází oslavy a veselí, ale spíše zamyšlení a závěrečné ztišení v Brittenově sklabě A New Year Carol, pocházející z pátého dějství cyklu Friday Afternoons. Touto skladbou sbor pomyslně „otáčí list a vpouští Nový rok“.
Komplexně lze sborový projev Choir of Clare College označit za kvalitní a svěží, prostoupený energií mladých hlasů, jak se to ostatně u univerzitního sboru dá předpokládat. Ve všech skladbách působí všechny čtyři hlasové skupiny navzájem vyváženě, vhodně se doplňují, naslouchají si a pod smysluplným a promyšleným vedením Grahama Rosse si dokážou vytvářet optimální prostor k vyniknutí, ne však přehlušení ostatních. Ocenit je třeba také kvalitně zazpívané vyšší polohy sopránu, které zaznívají s lehkostí a průzračností všech hlasů. Těleso umně pracuje s dynamikou i tempem, a dodává tak skladbám originalitu provedení a neotřelý charakter.
Součástí celkového dojmu je také vizuální stránka, tedy přebal CD. Ten je jednoduchý a vkusný, nikterak „přeplácaný“ vánočními kýči, a přesto lze v jeho detailech najít onu vánoční symboliku. Přestože v závěru vloženého obsáhlého bookletu nechybí představení již vzniklé diskografie sboru, které poukazuje na poměrně široký záběr repertoáru, chybí naopak jakákoliv biografie samotného tělesa a ostatních účinkujících. Z hlediska vlastní reprezentace a propagace sboru je to minus, které posluchači (který se zajímá také o kontext a informace) ubírá možnost dozvědět se něco o historii nebo úspěších tělesa, jehož téměř padesátiletá tradice už by stála za zmínku. Kompenzuje to jmenný seznam všech 31 zpěváků a společná fotografie, což však v tomto ohledu příliš nepomůže.
Nové album se zdá být působivým počinem na poli sborového zpěvu, usilujícím o zpříjemnění vánočního období a naladění poklidné atmosféry. Ocení ho však zejména oddaní příznivci sborové tvorby, pro které není takovéto množství sborové sazby únavné a monotónní. I pro ně lze ale nahrávku doporučit spíše jako příjemný podkres k jiné činnosti.