Sesterské krajiny

Lucie Macová Kritiky 2014

Příběh dvou stárnoucích sester – naivní, odmala nepříliš bystré Elišky a vlivem nehody fyzicky handicapované Anděly – je sám o sobě dost krutý. Ukazuje nám, jak dvě lidské bytosti, poznamenané svým vlastním neštěstí, mučí vzájemně jedna druhou. Společně tak budují své soukromé peklo, ze kterého není úniku ani pro jednu z nich. A v tomto ohledu, aktéři své diváky nikterak nešetří. Vše přitom začíná poměrně nevinně komickým příchodem mladíka s vycpaným břichem a falešným knírem do jevištního prostoru čtvercové arény. Vzápětí se dozvídáme, že jde o jakéhosi podivuhodného vypravěče, jehož zjev i slova vzbuzují v divákovi pocit, že bude svědkem cirkusového vystoupení. Ihned nás ale varuje, že budeme svědky hrozného příběhu a že pro naše vlastní blaho by bylo lepší, kdybychom odešli. Sál samozřejmě ale nikdo neopustí a tak do něj přichází hlavní hrdinky. I jejich kostýmy jsou v něčem „cirkusové“. Ve skutečnosti jde o trikoty s límečky, které jsme zvyklí vídat u halenek starších dam. Eliška je oblečena ve zlatém obleku a na provaze za sebou táhne Annu, ležící v černém ve vaně, jež symbolizuje invalidní vozík. Scéna je prázdná až na kýbl, který stojí na hromádce hlíny.

Herectví obou hlavních představitelek výrazně stojí na fyzické akci. Jedna druhou i sami sebe topí ať už ve vaně nebo v kýblu, který zřejmě zastupuje záchodovou mísu. Z rozhovoru se dozvídáme, že Eliška připravuje Andělu na návštěvu „Mistra“, který je pravděpodobně nějak spjat s její předchozí kariérou klavírní virtuózky, a který s nimi má oslavit její dnešní narozeniny. Vypravěč dění na scéně střídavě předznamenává a komentuje, není však její součástí až do doby, kdy se z něj stává onen tajemný „Mistr“. Avšak i v tuto chvíli zůstává de facto mimo něj. Konflikt zůstává stále mezi sestrami. Mistr nestačí říct ani slovo a nakonec před šílenou atmosférou utíká.

„Čekaní na Godota“ (který sice na rozdíl od toho Beckettova přeci jenom přijde; dlouho se však nezdrží a jeho příchod vzdor očekávání nic nezmění), vzpomínaní sester na šťastné/nešťastné dětství a paradoxně i epičnost a komentování hry způsobuje, že pocit zažitého neštěstí zůstává v divákovi ještě dlouho po jejím zhlédnutí. Soubor nás totiž donutí propřemýšlet celý večer nad vztahy a příklady, které bohužel tak často známe ze svého okolí a ve větší či menší míře z našeho života. Sestřičky proto nejsou sladkým zákuskem ke kávičce, jejich výživnost jako duševní potravy je však nepopiratelná.