Shakespearovo snění v Janáčkově divadle

květen 2013 Tereza Čechová Kritiky 2013

Uchopení díla přitom vůbec není špatné, hudebnímu nastudování Jakuba Kleckera sotva lze něco vytknout a řešení kostýmní i scénické je poměrně nápadité. Scéna tentokrát není variabilní, obměn dosahovala scénografie promítáním abstraktních či přírodních motivů na textilní tělo lesa, což je vzhledem k dějišti příběhu, které zůstává téměř po celou dobu vlastně neurčité, přijatelné řešení. Kostýmy Andrey Kučerové se v případě elfů i víl nadmíru vydařily – švitoření skříťat zdařile evokuje víření květů a hmyzu, Titánie sama přímo kvete a Oberonův takřka „kudlankovitý“ zjev propůjčuje roli krále lesa výstižnou majestátnost. Poněkud rozpačité jsou však kostýmy lidí. Nic proti tvůrčí invenci a modernizaci, ale mezi oděním nižších a vyšších společenských vrstev zkrátka schází jakýsi jednotící prvek. Zatímco aténská zlatá mládež vypadá, jako by si povyrazila z punk-rockového koncertu, má parta řemeslníků oděv selský a tudíž jaksi univerzální, který je řadí prakticky do jakékoliv doby. Slavnostní róby dam v závěrečném dějství spolu taktéž vůbec nekorespondují, to jsou však spíše drobnosti, které na celkové hodnocení představení velký vliv nemají.

Co lze odpustit se zvýšenou mírou úsilí, je nedostatek choreografie a částečně i režie, kterými představení místy trpí. Účinkující, kteří právě nevystupují, ale musejí kvůli příběhu být na scéně (možná zbytečně), bezradně postávají bez většího zapojení lesní kulisy. Když režie potřebuje na scénu dostat trůn se spící Titánii, jevištní asistenti jej zkrátka s mírným vrzáním přitlačí ze zákulisí a divák se tak chtě nechtě musí ptát, zda je takovéto řešení při technických možnostech, jakými scéna Janáčkova divadla disponuje, opravdu nutné. Nemalá část výstupů se také jeví značně improvizovaně a obvykle souvisí s napodobováním nějaké činnosti. Nezbedná skříťata dělají, že něco házejí, že si zapisují poznámky nebo že hrají na hudební nástroje − někteří se přitom svíjejí jako při zuřivém kytarovém sólu (když ne jinde, tak alespoň tady lze nalézt souvislost s oděním čtveřice milenců). Zdálo by se pochopitelné, že cvičit složité a dokonale sladěné výstupy s větším množstvím dětských účinkujících je spíše nežádoucí, kdyby neméně podivný a nezkoordinovaný nebyl taktéž improvizovaný tanec řemeslnické party v třetím dějství. Posledně zmíněnou kulturní vložku si mohla režie spíše odpustit.

Závěrem tedy to zásadní a důležité – nijak nelze připomínkovat naprosto výborné pěvecké obsazení, které spolu s výkonem orchestru udrželo představení na vysoké úrovni, a je namístě zdůraznit, že účinkující excelovali také po herecké stránce. Nejvíce vynikali Ilhaim Nazarov v roli Oberona, Andrea Široká jako Titánie, Jehven Šokalo coby Bottom, role Heleny se velmi energicky zhostila Olga Rusin a Stano Slovák, který dodal roli škodolibého skřítka Pucka svérázný šarm (nemalý podíl zde patří též podařenému kostýmu, jenž díky oboustrannému plášti umožňoval postavě „proměnu“ při přechodu mezi světem lidí a nadpřirozených bytostí), nebavil diváky prostoduchou komičností, ale naopak důvtipnými, až lehce ironicky laděnými výstupy. Velká pochvala budiž udělena účinkujícím, režii a choreografii raději až někdy příště − ty během Snu noci svatojánské přece jen chvilkami zadřímaly.