Třetí koncert abonmá v Janáčkově divadle v této sezóně odehrála Filharmonie Brno 12. a následně 13. ledna. Nesl se v duchu lehce nadpozemském – obě díla, která byla na programu, se totiž nějakým způsobem dotýkala ohlédnutí se za životem a následného života v nebi. V první polovině to byly Čtyři poslední písně Richarda Strausse, autorovo poslední dokončené dílo, po přestávce Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera.
Obě skladby se vzájemně skvěle doplňovaly, nejen tematicky, ale také svou hudební podobností a náladou. Společné pro obě kompozice bylo i sopránové sólo v některých částech. Nabízí se otázka, proč filharmonie vybrala pro každou část programu jinou sólistku. V první polovině jí byla německá sopranistka Manuela Uhl. Ta v obdivuhodně krátkém čase zastoupila náhle indisponovanou Melanii Diener. Její výkon byl slušný, avšak zejména ve spodních polohách nebyla příliš výrazná a velmi lehce ji zastínil zvuk orchestru, ve kterém naopak pěkně vynikala barevnost jednotlivých nástrojů nebo celých nástrojových skupin. Byla by škoda opomenout například velmi promyšlené sólo koncertního mistra Pavla Wallingera podepřené pestrým harmonickým doprovodem orchestru ve 3. písni.
Ne úplně zdařilá ale byla některá sóla nebo důležitá místa svěřená dechové složce, a to v obou skladbách večera. Nešlo jen o sóla jednotlivců (převážně I. lesního rohu), ale také o lehké intonační odchylky a nepřesné nástupy celé dechové sekce.
V druhé části večera orchestr jako celek pokračoval na přesvědčivé úrovni, kterou nasadil už na začátku. Nutno podotknout, že to byla do značné míry práce dirigenta Alexandera Liebreicha, který vedl orchestr spolehlivě a pestře, jak po stránce dynamické, tak tempové. Přestože všechny 4 věty Mahlerovy symfonie byly v klidném tempu, dokázal dirigent dostat z tělesa i mohutné fortissimo, navíc umocněné zvukem nových tympánů.
Stejně jako Straussovy písně, i Mahlerova symfonie byla protkána mnoha drobnými – více či méně zdařilými – sóly, především hobojů, lesních rohů a fléten. V závěrečné větě díla se představila druhá sólistka večera – Simona Houda Šaturová. Její precizní výslovnost a především jasný a průzračný soprán byly povedeným zakončením večera.
Dramatičnost finále koncertu byla umocněná hrobovým tichem téměř bez pohybu (a snad i bez dechu) přítomných, kteří napjatě očekávali dirigentovo závěrečné gesto, na kterém si dal, nutno podotknout, opravdu záležet. Po tomto „napínavém“ zakončení skladby následoval zasloužený potlesk všem účinkujícím.
