Záměrem tvůrců celovečerního dokumentárního filmu o ikonickém
Filipu Topolovi bylo vybalancovat snímek tak, aby nezabředl do nekritického velebení „Michala Davida undergroundu“ či druhého extrému, nudné životopisné obyčejnosti. Slibovali, že se vystříhají jakémukoliv patosu a kudrlinkám, že zachovají autenticitu a syrovou dravost v duchu tvůrce samotného. Všichni skládači střípků Topolova života se tak na plátně objevují anonymně, bez jmenovek – jsou nedovaření. Dle mého názoru byla tato vzletná prohlášení přinejmenším unáhlená a svědomí režiséra
Václava Kučery teď musí čelit imaginárním výčitkám hordy hithitových přispěvatelů (alespoň si to tak představuji).
Při projekci
Takovej barevnej vocas letící komety jsem zažila zklamání. Devadesátkové dokumentaristické klišé kořeněné dojemnými rozbory klavíristovy osobnosti prodavačkou v hudebninách vytrhávaly z letargie pouze trefné a do jisté míry objevné vzpomínky jeho bratra Jáchyma. Formát ustrnul v rutině neinvenčního televizního dokumentu. Očekávání jadrné konfrontace před a porevolučního provozu Psích vojáků, ani hravost avizovaná samotným názvem nebyly naplněny. Místo toho jsem si zanotovala pár oblíbených skladeb a žasla nad „vynalézavostí“ filmařů. Proč by ještě někdo v současnosti používal rozsekané (čti laškovné) záběry kostelních artefaktů – přibližující se putti, vitráže v oknech, klenba. Chtěl snad evokovat atmosféru klipů z Esa? Možná jsem dotčená jen proto, že jsem očekávala vkusnou míru glorifikace. Možná jsem se potají naladila na Kaye Buriánka, který doufal ve svém článku v to, že se bude jednat o film „o sebedestruktivním géniovi z kmene Psích vojáků, se kterým odešel poslední autentickej bojovník.“
Při hodnocení dokumentu je stěžejní ptát se, proč vzniknul, kam téma posouvá, co přináší nového. Odpověď na první část otázky by se mohla zahrnout pod slova pocta či nekrolog. Zbytek je pouze efemérní dojmologií. Jakou má přidanou hodnotu? Dosud nezveřejněných archivních záznamů bylo poskrovnu. „Pohladil“ mne akorát sametový přízvuk Topolovy „dívky“. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem viděla lajdácky sestavenou kompilaci s příliš vysokými ambicemi, která má navíc asi pět uzývaných konců. Podejte mi žiletku. Nejsilněji ve mně zůstala energicky a zároveň komicky akcentovaná láska Topola k Mozartovi.
Osobní, deníkovou zpověď, která se člověka dotkne, bude lepší hledat v textech a v hudbě charismatického umělce, což vyžaduje více soustředění než poslouchání vyprávění jeho blízkých. Podle Miroslava Wanka z kapely Už jsme doma je pro hlubší analýzu písňového textu symptomatický přezíravý postoj literární kritiky. Stýská si: „já jsem vždycky chápal literární kritiku jako integrální součást procesu literatury, jako nezbytný prvek reflexe a vývoje kvality, jako užitečné zrcadlo a jako hybný činitel.“ Vyzývám vás, abyste se raději místo ztráty času při sledování dokumentu zamysleli nad obsahem písní Psích vojáků, protože jejich smysl dokáže následně legitimizovat i formu s jakou byly geniálně prováděny.
Takovej barevnej vocas letící komety: Václav Kučera (režie, scénář), Diviš Marek (kamera), 2015, 101 min.KOPÁČ, Radim:
Je tu nejdrahocennější hlava. Praha: Concordia, 2003, 192 s. ISBN 80-85997-17-7
Obrázky
zdroj 
