Jestliže byla opera
The cave Steva Reicha po své premiéře v roce 1996 označena za operu 21. století, tehdejší publikum by snad ani nenapadlo, jak strašidelně pravdivý, zejména v kontextu společenského dění dneška, je tento výrok přesně o 20 let později.
Ačkoliv se spojení Reichova minimalismu se jménem
Leoše Janáčka může zdát, alespoň pro širší veřejnost, jakkoliv nesourodé, ve zmatené a mnohdy ne zcela promyšlené dramaturgii festivalu
Janáček Brno 2016 fungovalo v celkovém výsledku výborně, nepochybně lépe, než rádoby skandální inscenace Janáčkovy opery
Z mrtvého domu v podání
Státního divadla Norimberk. Steve Reich totiž ve svých skladbách, ať už v
Different trains z roku 1988 nebo ve zmíněné opeře
The cave, vychází, avšak stylem sobě vlastním, volným a originálním, z nápěvkové kompoziční metody
Leoše Janáčka. A tak v
úterý 11. října mohli diváci v
Mahenově divadle zhlédnout velmi originální dílo, leč které se po určité době začínalo jevit poněkud monotónně. Reichovy ranější opusy, na rozdíl od prací jeho minimalistického kolegy
Philipa Glasse, byly vždy více hudební, to znamená, že u nich nebyla tak nezbytná vizualizace jako u Glasse (
Koyaanisqatsi, Einstein na pláži a další), nicméně s postupem času, i s přítomností zrakové percepce při poslechu jeho hudby, dochází v jeho pozdějších dílech k určitému vyčerpání nápadů a jeho hudba může začít nudit. Glass v tomto ohledu ve svém vývoji přehodnocuje radikální minimalismus, v podstatě na konci tisíciletí opouští tento styl, a stává se z něj spíše redukcionista romantického typu, jehož skladby jako klavírní
Tirol concerto nebo
Houslový koncert, ač nepřinášejí nic nového a v podstatě opakují dokola používaný líbivý hudební materiál, dokáží pravděpodobně oslovit větší část publika než díla Reichova.
Označení opera není pro dílo
The cave zcela přesné. Na jevišti byl pouze
Brno Contemporary Orchestra (
BCO) v jehož čele stanul
Pavel Šnajdr a čtyři zpěváci v levé části pódia. Scéna je v podstatě tvořena pouze pěti velkými obrazovkami, na kterých je promítán dokumentární film o jeskyni; o místě, kde se střetávají základy třech hlavních náboženství středověkého a novověkého světa – judaismu, křesťanství a islámu. Jedná se o jeskyni, ve které jsou prý pohřbeni Adam a Eva, za kterou je údajný vchod do ráje, a kterou zakoupil Abrahám za 400 šekelů jako hrob pro svou manželku Sáru, aby nakonec mohl v této kobce navěky ulehnout vedle ní.
The cave je spíše dokumentární film doprovázený živou hudbou; mluvit o díle pouze jako o filmu je však také mylné, poněvadž operní prvky se zde rovněž naleznou. Nicméně s takto náboženským námětem opusu, dalo by se také určitým způsobem hovořit i o katechismu. Dílo je rozděleno do tří dějství, v každém se pak ptají zástupců jednotlivého vyznání na tyto čtyři otázky:
Who is Abraham? Who is Sara? Who is Ismael? Who is Isaac? (
Kdo je Abrahám/Sára/Ismael/Izák?). V prvním jednání odpovídají na otázky Židé, kteří podávají zcela jasné a ucelené informace o jejich, základech našeho, náboženství. Jak bylo řečeno, Reich používá určité pseudonápěvkové Janáčkovy metody, kdy se nechá odpovídajícímu vyřknout jednu větu, např.
The cave is for dead, not for the living (
jeskyně je pro mrtvé, ne pro živé), jakmile větu vysloví, obraz se zastaví a orchestr zopakuje intonaci této sdělené věty. A takto to v podstatě funguje od začátku až do konce, jediné, co se mění, jsou pouze respondenti. Ve druhém dějství odpovídají na otázky muslimové, ve třetím pak křesťané, respektive Američané, kteří, na rozdíl od svých dotazovaných předchůdců, ve velké části neznají odpovědi na výše zmíněné otázky.
Při představení někteří diváci v sále, kterým se neúprosně servírovaný masiv hudby slil do jednoho velkého zvuku, jenž je nakonec zhypnotizoval do polospánku, nechtěně ztráceli pozornost, avšak nebyla to chyba interpretů, spíše samotné koncepce skladby.
BCO totiž podal velice slušný a profesionální výkon. Dirigent
Pavel Šnajdr pak provedl těleso všemi úskalími s řádnou precizností zkušeného kapelníka. Šnajdr však neřídil pouze orchestr, ale podle gest jeho taktovky se řídila i scénická realizace, kterou výtečně zvládl
Radek Odehnal.
Představení Reichovy
The cave přilákalo mnoho diváků, zejména fajnšmekrů, kteří zcela jistě nebyli zklamáni, leč kteří, ačkoliv se na operu zcela bez pochyb těšili a sledovali ji pozorně od začátku, podlehli, zvláště pak ke konci, minimalistickému proudu hudby, který zkrátka má tendenci uspávat.
foto
© facebook BCO
