The New History: Confessions and Conversations

Každý, zhruba třicetistránkový rozhovor je doplněn úvodním medailonkem o konkrétním zpovídaném historikovi a jeho výběrovou bibliografií. V autorčině předmluvě nalezneme jakési poselství smyslu celé knihy: „to reveal things that a reading of their [jednotlivých historiků] works does not reveal, or does not reveal so clearly; to encourage them to make explicit that which is so often implicit or assumed in their works and is therefore relatively inaccessible to the reader“ (s. 1), ale též „to reveal something of the person behind the historian and to provide them with more an opportunity to voice ideas and feelings that the rigour of more academic texts must generally suppress“ (s. 2). Z naplnění tohoto záměru vyplývá skutečnost, že recenzovaná publikace je nejen poučná, pro českého studenta až osvětová (vždyť uvědomme si, jak nedostatečně jsou tito velikáni historiografie – snad s výjimkou Burkeho – u nás šířeji recipováni), ale také zábavná.

Přestože jednotlivé kladené otázky samozřejmě variují v závislosti na tom, jaká osoba je právě zpovídána, několik klíčových otázek – ať už v implicitní nebo explicitní formě – převažuje; je možné je rozdělit na „osobní“ (Jak se daný badatel dostal k historii? Jaké byly nejvýznamnější osobnosti formující jeho intelektuální vývoj? Dále otázky týkající se osobních stylů a přístupů jednotlivých autorů apod.) a „oborové“ (Co je podstatou „nové“ historie? Jaký je vztah daného badatele k marxismu? A k postmodernismu?). Na druhou skupinu otázek odpovídají všichni historikové podobně. Zrození nové historie vidí v působení školy Annales. Marxismus chápou jako něco, s čím se celou svou tvorbou vyrovnávají, a v zásadě jej považují za příliš redukcionistický – jak říká Asa Briggs: „I think that history is more complex than that with pendulum swings and ambiguities as well as contradictions.“ (s. 35) Shodnou se na tom, že podstata „nové“ historie spočívá především v interdisciplinaritě (prolínání – a to ať už skutečně existující nebo zatím jen více méně toužebně očekávané – historie především s antropologií, ale též se sociologií, psychologií a jinými obory) a komparativním přístupu. Co se postmodernismu týče, jednotliví badatelé se vyjadřují o své přináležitosti k tomuto intelektuálnímu proudu většinou kladně, a to v závislosti na vlastní oddanosti kulturnímu relativismu. Mezi nejčastěji diskutovaná specifičtější oborová témata patří historie mentalit, mikrohistorie, historie „zespodu“ a historie žen. Diskutovány jsou rovněž místo a funkce historika v současné západní společnosti, jakož i jiná politická témata. Časté dotazy směřující k Brazílii nejsou tak překvapivé vzhledem k tomu, že kniha, jejíž autorka je Brazilka, vyšla poprvé (v roce 2000), v portugalské verzi, právě v této zemi. Zatímco takřka všichni zpovídaní svorně označují za klíčové osobnosti formující jejich obor Marca Blocha a Jacoba Burckhardta, Michelu Foucaultovi zde není ani zdaleka věnována ta pozornost, jakou by čtenář zřejmě očekával.

Kniha rozhovorů The New History: Confessions and Conversations není v českých knihovnách ani knihkupectvích bohužel běžně dostupná; nezbývá tedy než doufat, že se tato situace změní a že se časem dočkáme také jejího českého překladu, který rozšíří nepočetnou množinu překladové kulturně- a sociálně-historické literatury. Na závěr tento paperback vřele doporučuji všem studentům a badatelům nejen v oblasti historických, ale i ostatních humanitních a sociálních věd, jakožto významný doplněk k publikacím zabývajícím se historií a metodologií „nové“ historie, jako jsou např. Co je kulturní historie? Petera Burkeho nebo The New Cultural History: Studies on the History of Society and Culture Lynn Hunt (ed.).

Maria Lúcia G. Pallares-Burke: The New History: Confessions and Conversations. Cambridge: Polity Press, 2002, 256 s.