Tosca: prolnutí osudů dvou div na půdorysu katedrály

Petra Švandová Kritiky 2015

V netradiční režijní invenci uvedlo Národní divadlo Brno jednu z nejhranějších oper Giacoma Pucciniho - Toscu. Režisér Jiří Heřman ji zbavil všeho zatížení interpretačních tradic a doplnil podkresem jisté souběžnosti životní tragédie Toscy a její přední interpretky Marie Callas, v jejímž umění nacházel inspiraci. Prkna Janáčkova divadla se tak od premiéry 15. května těší další velké inscenace v neotřelém pojetí.

Turisté, jejichž příchodem do chrámu Saint´Andrea della Valle nečekaně inscenace začíná, obdivují krom krás sakrální architektury také přítomnou dámu – operní divu Mariu Callas. Zatímco je jimi obletována, jakoby jí v mysli obživl příběh Toscy, kterou tolikráte s velkým úspěchem interpretovala…

Jiří Heřman režisérskou virtuozitou sobě vlastní citlivě předkládá veristické dílo oproštěné obrovských gest, přehnané teatrality a zbytečných vrstev. Jeho režie není jednoznačná, nenechává diváka bezmyšlenkovitě přihlížet. Ve zlatém řezu chrámové lodi rozehrál paralelu životních příběhů dvou pěvkyň – Florie Toscy a Marie Callas - propletené vlastní obětí umění a lásce, jež jim byla až k smrti osudnou. Stín Callas však není implantován násilím – křehká subtilní černě oděná Tereza Merklová Kyzlinková celému ději němě přihlíží, žalostně se plíží v tiché odevzdanosti. Její přítomnost se do děje nevpíjí, ale přidává mu třetí rozměr hlubší citovosti a tato invence tak nikterak nepoškozuje strhující Pucciniho dílo, ale zosobňuje. A tak jako stojí postava Marie Callas na okraji jeviště mezi dějem v Římě přelomu roku 1800 a divákem dneška, tak přibližuje jako průřez pomyslnou časovou osou drama osudných lásek konkrétním, ještě před nedávnem živoucím příběhem.

Inscenační tým cele využil hlubokého prostoru jeviště, bíle laděnou scénu Pavla Svobody lemují černé svícny a kostelní lavice. Rozlehlý světlý interiér se nabízí k rozmachu pro světelný desing, kterého brilantně využil Daniel Tesař. Velmi nápaditě byl řešený obraz Máří Magdaleny, na kterém v chrámu pracuje Mario Cavaradossi – tylový průsvit v obloukovém rámu bez jediného tahu štětce, skrze který je tak malíř stále hledišti viditelný. Účelně funguje scéna ve své jednoduchosti, pro jednotlivé obrazy není třeba jejích velkých úprav a některé neměnné rekvizity nachází svého nového uplatnění – chrámová křtitelnice se stává nádobou s vínem v pracovně policejního velitele Scarpia, po jeho vraždě umyvadlem, ve kterém si Tosca nekonečně umývá krev z rukou, o jejichž čistotě a laskavosti ji její Cavaradossi nekonečně přesvědčuje. Stále prostorem proplouvají také velká černá křídla Anděla smrti (Ondřej Biravský) a bíle oděná novicka – perkusistka Kristýna Karchová, která rozeznívá zvony umístěné přímo na jevišti.

Z dobového předpokladu libreta byly vytrženy i kostýmy Alexandry Gruskové stylově zasazené do sedmdesátých let. Jsou decentní, vkusné a podtrhují charaktery postav. I zde se zrcadlí ona analogie – Tosca má na sobě od druhého dějství stejné, pouze barevně zaměněné šaty, jako Marie Callas na svém posledním koncertě, jako to v pozadí ilustruje videoprojekce fragmentů z jejího života (Tomáš Hrůza).

Jiří Heřman - dle svých slov - fascinován prostorem Janáčkova divadla využil jeho netušené zvukově možnosti. Prostor rozezvučel opět neobvyklým postavením sboru (se sbormistrem Pavlem Koňárkem) do prvního poschodí foyer, z jeho přízemí se otevřenými dveřmi linula i harfa, flétna a viola. Na tak koordinačně náročné postavení až s překvapivou přesností a akustickou ostrostí obepínající celé hlediště.

V popředí působivého obsazení stála představitelka Toscy Maida Hundeling. Svůj ohromující plný hlas vedla velmi tvárně, s jasnými srozumitelnými konturami a barvou i sílou tak pokryl celý rozptyl obtížného partu. Byl jiskřivý ve výškách, tklivý i velmi hutný a dramatický ve spodních polohách. Pojetím jednotlivých postav dal režisér větší náhled do jejich emocí a prožívání. Maida Hundeling představila Toscu více jako čistou bytost, nežli žárlivku, bez patosu a hysterie. Jako decentní dáma se pohybovala a skutečně krásně vypadala. Vedle tak podmanivého výkonu by mohlo být obtížné obstát pro Tosčina milence Caravadossiho. Jeho představitel Mickael Spadaccini však byl partnerem zcela vyrovnaným. Jeho jasný nezastřený tenor zněl uvolněně, bez náznaku tlaku. Stejně tak se i pohyboval a hrál – vzal za své zjevně i pojetí Caravadossiho jako svobodomyslného umělce a rebela, který je ke své milé škádlivý i něžný. Věrné byly ale i jeho tísnivé árie před popravou. Vypočítavého barona Scarpia ztělesnil Jiří Sulženko sytým basem jako uhlazeně vyhlížejícího, avšak pod bílým sakem nadřazenosti se skrývajícího zlosyna, chladného a neúprosného.

V rolích vedlejších leč výrazných působili vyrovnaně hlasově i herecky bez znatelně prvoplánového operního diktátu i David Nykl jako prchající Angelotti, Petr Levíček jako Spoletta a Jiří Miroslav Procházka jako Sciarrone. Hold je třeba složit Richardu Novákovi v milé roli kostelníka, kolem něhož krouží neutěšitelný hlouček ministrantů – dětského sboru Kantiléna (sbormistři Michal Jančík a Veronika Hrůzová). Za výborným hudebním nastudováním stojí dirigent Jakub Klecker, který v premiérový večer orchestr také řídil. Vedl jej soudržně v nekonečném toku napětí a emocionality, rytmických i dynamických kontrastech a jen v dějově opravdu vyhrocených pasážích pěvce lehce přehlušoval.

Stejně tak jako se v závěru Heřmanovy inscenace nevrhá Tosca dolů z hradeb Andělského hradu, ale mizí v propadlišti, zmizela i Maria Callas v propadlišti vlastní beznaděje předčasnou smrtí. Jakkoliv se může zdát toto propojení operní klasiky s reálným příběhem troufalé, nachází své opodstatnění. Navíc v tak skvostném hudebním i vizuálním pojetí není samoúčelné a jistě se účinkem nemíjí.

Fotografie byly převzaty z archivu Národního divadla Brno.