Chcete zažít (v době vzniku a troufám si říct, že i dnes) avantgardní a vtipnou operu Bohuslava Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života? Teprve třetí nastudování na českých jevištích máme právě možnost zhlédnout v Národním divadle moravskoslezském.
Toto představení má přízvisko opera-film, i když bychom mohli přidat i mnohem víc slůvek, která by se blížila popisu a výčtu všeho, co jsme měli možnost na ostravském jevišti vidět a slyšet – divadlo na divadle, opera, muzikál, jazzová revue, tanec, symfonie, video v reálném čase, němý černobílý film, animace, hraná komedie až parodie… Už z této přemíry je patrné, že nemůžeme očekávat lineálně vystavěnou dramatickou zápletku, ale spíše koláž žánrů, která zpestřuje základní (a zdvojený) příběh manželského trojúhelníku – jedné ženy a dvou mužů.
Libreto Georgese Ribemont-Dessaignese přebásnil Václav Renč. A zrovna u této netradiční opery bylo uvedení v české verzi velmi prospěšné – vlastně si nedovedu představit, jak by český divák vnímal operní, jinde takřka muzikálový zpěv prokládaný rychlou mluvou, často se překrývající mezi postavami a sborem. Bohuslav Martinů ve své hudbě notně pracuje s moderními jazzovými prvky. Mezi nejpoutavější árie (lépe snad songy) díla patří V oku Dinah bujaré a lidojedné černošky Dinah a mužský voicebandový kvartet Plula loď. Obě melodie se v představení několikrát vracejí, a tak se s největší pravděpodobností zavrtají do uší diváků nejhlouběji (minimálně do mých ano).
Inscenační tandem Nekvasil-Dvořák nám připravil velkolepou a barevnou show. Scénografie nepůsobí vždy kompaktně - ale proč by vlastně v dadaistické opeře-filmu měla? Cílem je efektnost a bombastičnost, která koresponduje s pohádkově stylizovaným filmem o třech (ne)splněných přáních, jehož natáčení jsme svědky během prvního a druhého dějství. Scéna je otevřená a diváci jsou vtahováni do dění i tím, jak kolem nich v bočních uličkách proplouvá sbor. Scény, které rámují natáčení filmu (ono divadlo na divadle, příběh v příběhu) mají zase svou logiku a vizualitu, byť s obdobně surreálným podtónem i některými postupy (promítání probíhající akce na scénu). Technická náročnost inscenace si vyžádala jen malou daň v podobě krátkého výpadku promítací techniky. Divák si také musel zvyknout na malý časový rozestup mezi reálnou akcí a detaily promítanými na zeď za zpěváky. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, zda se opravdu vyplatí každé jednotlivé představení snímat a stříhat zvlášť, zda nelze použít předtočené scény. Na jednu stranu by tím odpadla náročnost každého uvedení, 30minutová přestávka nutná k sestřihu natočeného materiálu v 11minutový černobílý film i zvýšená pravděpodobnost nějakého technického výpadku; na druhé straně by tím padla důležitá součást představení - hravost (až hračičkovství při sestřihu), vtip, neopakovatelnost.
Na interprety byly kladeny vysoké nároky, protože během představení musejí zpívat hned v několika stylech, deklamovat, vytvářet hereckou akci. Hlavní aktéři na mě působili sehraným dojmem, ačkoliv několik situací z mého pohledu nepotřebovalo tolik přehrávání. Stačilo by jasné gesto a trochu dada nadsázka, hlavně tedy mezi ženskými postavami, z nichž žádná nebyla z hlediska diváka svým chováním vhodná k soucitu či vžití se. Skupinové výstupy sboru byly silné v jakoby reálných situacích (čekání na hvězdy filmu před projekcí filmu), ve výstupech, které byly řešeny i choreografií a gesty, už tak sehraně a nonšalantně nepůsobily (což mohla zavinit tréma či nezažití choreografie u prvních uvedení). Orchestr hrál zejména zpočátku hodně nahlas, takže se stávalo, že přehlušoval sólisty. Nicméně obdivuji, s jakou vervou a živelností sehrál toto proměnlivé dílo, kde se střídají jazzové rytmy, překotné melodické vzruchy i lyrické pasáže.
Co mi vrtalo hlavou, bylo ponechání postavy Eblouie ve své roli Žebračky, ačkoliv ostatní postavy jsou ve třetím dějství i epilogu opět sami sebou, tedy filmovými herci prožívajícími své vlastní, poněkud vyprázdněné životy. Ale přiznám se, že na nějaké dumání nebylo ve smršti, která se linula z jeviště, příliš času. Ačkoliv hlubší poselství příběhu bylo zřetelné a pohádkově mravokárné (vnější pozlátko nenahradí vnitřní bohatství), užívala jsem si proměnlivé hudební i scénické sekvence. „Klipovitost“ scén připomínala muzikálovou show, na kterou u běžně uváděných operních děl nejsme zvyklí. Proto pro mě měla Martinů opera z meziválečných let stále nádech rozpustilé a milé avantgardy, která mě bavila. A nebyla jsem jediná, kdo si při odchodu z divadla broukal song V oku Dinah.
Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života. Režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, dirigent Jakub Klecker, dramaturgyně Eva Mikulášková. Arthur de Sainte Barbe / Juste: Jiří Hájek, Nina Valencia / Indolenda: Petra Perla Nôtová, Serge Eliacin / Adolf: Peter Račko, Eblouie Barbichette / Žebračka: Marianna Pillárová, Adelaida: Erika Šporerová, Lilian Nevermore / Víla Nulle: Lenka Čermáková, Majordomus / Barman: Lukáš Hacek, Kapitán: Petr Urbánek, Generál: Petr Němec, Černoška Dinah: Barbora Martínková-Polášková, Ministr: Petr Živný, Hlídka / Hlas: Martin Holík, Argentinský zpěvák: Tomáš Savka, Telefonistka: Miroslava Georgievová, Režisér: Přemysl Bureš, Jazzový vokální kvartet: Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora, Jan Zieleznik, Dáma: Pavla Morysová, Klavírní sólo: Jozef Katrák. Sbor a orchestr opery NDM a externisté.
Psáno z druhé premiéry dne 17. 10. 2015, Národní divadlo moravskoslezské.
Foto: Archiv NDM
